Race Across CZechia podruhé (2024)

Říká se: „dvakrát nevstoupíš do téže řeky“. Ale červíček pochybností, že bych mohl tohle rčení porušit a vrátit se na RACZ, začal hlodat již při předzávodním briefingu na RACZ 2023, kde se Číža podělil o svůj úmysl závod udělat pro gravely a na trase, která byla velice lákavá, protože vedla na místa, kam jsem se chtěl na kole vždycky podívat.

Jak už jsem zmínil RACZ 2024 byl závodem určeným pro gravely, dlouhý oficiálně 1130 km (dle záznamu 1150 km) s 16 km převýšením, vedoucí z Františkových lázní přes Krušné Hory, Polabí, Podkrkonoší, Orlické hory, Jeseníky až do Beskyd, kde čekal cíl na prašivě prudkém kopci Prašivá. Kombinace atraktivní trasy a určení pro gravel udělala z RACZ 2024 můj hlavní a jediný (doma povolený) bikepackingový závod sezóny.

Přípravy

O mé fyzické přípravě si doporučuji přečíst článek z RACZ 2023. Jinak jsem pojal hlavně objem a délku, kdy jsem měl před závodem najeto výrazně více kilometrů než loni (+5000 km) a hlavně na delších trasách +4-8 hodin.

V rámci technické přípravy jsem kolo obul do 40 mm hladkých plášťů Maxxis Receptor, které jsem dostal ke kolu a jelikož mi několik let spolehlivě slouží, dal jsem jim příležitost, jet se mnou i tento závod. Vyměnil jsem (během posledního roku už třetí) sedlo za Giant Fleet SL s očekáváním zlepšení. Trochu jsem upravil i složení brašen, kdy dozadu šla 7l závodní podsedlovka Apidura s péřovým ultralight spacákem SeaToSummit a Bivy žďářákem. Na horní rámovce jsem vezl jezevčíka od Apidury, rámovku 4,5l Apidura, 3 bidony a kapsičku na jídlo na řídítkách, též od Apidury. Za hodně užitečné považuju kalhoty s bočními kapsami, v mém případě Assos Kiespanzer, které mi ale nesedly ideálně na tuto ultra trať kvůli hodně tlusté vložce. Šest kapes na zádech u dresu Sportful Supergiara taky bodlo.

Co dost pomohlo mému komfortu a efektivitě šlapání bylo jarní absolvování bikefittingu u Marcela v Brně, kdy mi úplně překopal zavedený strnulý posez do překvapivě agresivnějšího, ale uvolněného posedu s pokrčenýma rukama. Co se nám do závodu vyřešit nepodařilo, bylo sedlo. Ale o tom až dál. Taky jsem se pravidelně věnoval celý rok strečinku v podstatě 20 minut denně s aplikací Dynamic Cyclist.

Nechyběla ani připravená trasa v navigaci Garmin Edge 840 se všemi potřebnými body na trase (přístřešky, studánky, jídlo,..). Hodně jsem chtěl změnit přístup k jídlu tak, abych v podstatě zastavoval co nejméně. Celý horní jezevčík byl tedy plný tyčinek, želé, gelů atp. To se mi osvědčilo i velmi neosvědčilo. O tom ale až v závodním tempu, tak hurá na start.

Cestou na start

Velkým dobrodružství bývá už samotná cesta na start s ČD. Zvolil jsem letos pohodlnější variantu jet vlakem už z domova a jednou s kolem prostě přestoupit. Přišlo mi to energeticky efektivnější něž si ještě ráno střihnout 15 km do nejbližšího města, kde zastavuje rychlík do Prahy. Když jsem přijel na naše nádraží, nestačil jsem se divit. Vlak měl zpoždění 10 minut (na přestup jsem jich měl osm). Neměl jsem už však jinou možnost (snad jen povolat manželku s autem) než na vlak počkat a věřit. Průvodčí ve vlaku slíbil že zavolá na dispečink, a ujistil mě, že rychlík počká. A opravdu počkal. Nebyl to totiž rychlík, ale několik autobusů náhradní dopravy. Chaos nad chaos. Kam s kolem? Do speciální přistavené dodávky, kam se sice kolo vešlo, ale muselo ležet na boku, protože s nějakými držáky na kola (kvůli kterým ta dodávka jezdí) se neobtěžují. Ještěže už má moje kolo něco za sebou a případná oděrka na laku nebude tak bolet. Když jsme se vrátili zpátky do vlaku, cesta už ubíhala dobře a poklidně. Při přestupu v Praze jsem koupil jídlo na večer a na start závodu. Vlak do Chebu už byl plný dalších závoďáků. Z Chebu jsem vyrazil rychle a sám nejkratší cestou do kempu, protože se blížil déšť. Vyzvedl jsem si číslo, tracker, pozdravil staré známé a počkal na úvodní rozpravu. Nic překvapujícího tam nezaznělo, a tak jsem se vydal spát do chatky a udělat poslední přípravy (usazení kamery, světel, a do plna nabít, co nabít jde). Chtěl jsem spát co nejdéle, ale hlava byla připravená vstávat už v šest a v noci se ještě několikrát probudit s nějakými zbytečnými otázkami.

Ráno jsem tedy dobalil kolo, i zavazadlo do cíle. Stihl všechno dát na svá místa, vydatně posnídat kaši s banánem a vyrazit na start. Počasí se začalo zhoršovat a prognóza také nebyla slunečná. Na bundu to nebylo, ale návleky jsem dal na ruce i nohy, a dobře jsem udělal.

Na start se nakonec dostavilo 75 účastníků a ve čtvrtek 4.7. krátce po půl deváté jsme se vydali na trať, každý za svým cílem a dobrodružstvím.

První etapa: Františkovy Lázně – Kokořínsko (398 km)

Protože jsem neměl v úmyslu nějak poctivě vyspávat je celý report rozdělený do etap (cca po dnech nebo nonstop úsecích jízdy).

Ještě v neutrální části závodu při průjezdu Františkovými Lázněmi jsem si zapsal první letošní pád na kole. To je třeba trochu vysvětlit. V obou parádních kapsách svých cyklokalhot jsem si vezl jeden banán. Oba banány byly v kapsách pevně na svých místech. To si ale nemyslel některý z kolegů cyklistů a v dobré víře mě upozornil, že mi banán brzy vypadne. Nastal sled událostí vedoucí k mému pádu. Levou rukou sahám na banán – peloton zpomaluje kvůli zatáčce – mačkám tedy rychle brzdu jednou rukou – nezabrzdím – padám na pravou stranu. Výsledkem je rozmačkaný banán v pravé kapse. Jinak naštěstí jen drobně odřené koleno s návlekem. Zvedám kolo a jede se dál. Snažím se ještě před koncem neutrální zóny dostat trochu dopředu, ale už se jede pila. Kolu naštěstí nic není a mě taky ne, a tak ukrajujeme první stoupání letošního ročníku. Snažím se nikam nehnat, ale zároveň úplně nevystoupit z čela. Najíždíme na první gravel úsek – polňačku, která poctivě drncala. A najednou někdo volá, že někdo ztratil zadní blikačku. Kontroluju to (tentokrát tak abych nespadl) – a je moje. Brzdím – vracím se pro ni, a jedu dál. Kolem prosviští většina pelotonu a já tam stojím a připadám si jako největší matlák. Smůlu jsem si snad vybral, tak nasedat a jede se dál. Občas kolem potkávám nějakou známou tvář, ale každý teď má co dělat sám se sebou. Po cca deseti kilometrech se pole trhá, tempo uklidňuje a já taky. Kontroluju vlastní výkon a nechávám se předjíždět těmi, co ještě neví…

Luby už projíždím sám a zbavuji se konzumací obou banánů, po kterých si vezu v obou kapsách kalhot lepkavou vzpomínku. Stoupáme do Krušných hor a počasí se pomalu stává krušným též. Začíná mrholit, teplota padá pod 10°C. Ale právě to dodává Krušným horám tu správnou atmosféru. Ve stoupání za Kraslicemi doháním další závodníky a společně dupeme ty nejprudší stojky, začíná to připomínat závod. Držím se ve skupině a letíme dopředu, schovávám se za nějaké dva přerostlé poláky. Visím jak na gumě, ale držím se jich. Krajina mi připomíná vzpomínky na geologický vysokoškolský výjezd. Trasa vede po krásných rovných šotolinových cestách ukrytých mezi hustým smrkovým lesem. Silničky se klikatí a les rázem mizí. Jsme před Božím Darem. Tady už regulérně fučí a jedeme v mraku. Za B. Darem si vystupuji ze skupiny, ale hned se chytám další a jedeme na Klínovec. Teplota je jen kolem 8°C, je vlezlo a vlhko. Prší. Na Klínovci objedu povinné kolečko kolem věže a zastavuji na krátké občerstvovačce. Nasazuji bundu, rukavice, bafku a vydávám se zase dolů. Voda stříká všude kolem. Přes brýle vidím kulové.

Ve sjezdu dojíždím opět ty dva stejné poláky Krzyzstofa a Pawla. Dávám si dost bacha, abych to na tom mokru někde nepoložil. Pomalu se otepluje, přestává pršet a dokonce vylézá slunko. Do kopce mi ostatní vždycky cuknou, z kopce je dojíždím. Nakonec se zastavili svléknout, já to zvládám za jízdy a tak jedu sám. Motám se kolem Ohře až do Klášterce. Při motání místním parkem se opět potkáváme s polským duem a jedeme dál na Kadaň. Tam si dávají oba pauzu. Já se kochám krásným městem Kadaní a jedu dál už nadobro sám typickou krajinou podkrušnohoří, kde za každým kopcem tuším lom. Občas přejde nějaká drobná přeháňka. A občas se kolem přežene nějaký angličan (Oliver) na kole. Přestože jsem lehká váhová kategorie, v kopcích ztrácím a nevím proč. Moje teorie je, že za to může wattmetr, který mi pomáhá držet vhodné tempo, zatímco ostatní se do kopců docela šťaví. Blížíme se pahorkatinou k Nechranické přehradě a Oliver zastavuje. Ptám se jestli je all-right. Ukazuje, že jo. Jedu dál. Na hrázi pofukuje, ale svítí. Za zády mi létá dron, třeba se letos mihnu i ve videu 😀

Pěkná štěrková cesta mě vede posledními kilometry před CP1 v Žatci. Na nějakém skoku na cestě mi upadává držák na druhé zadní světlo. Sbírám ho na cestě a jedu se najíst do pivovaru v Žatci na CP1. Tady už je čilý ruch. Zdravím Lukáše a další. Vyžahnu nějakou chmelovou limču a maso s rýží. Na záchodě mažu zadek a zjišťuju, že sedlo je sice lepší než loni, ale dobré to není. Na CP zapisuju 15. místo. Rád bych zlepšil loňské umístění, a tak to není špatné. TOP10 bude daleko. Ale závod teprve začíná. V závěsu přijíždí a odjíždí další jezdci. Snažím se nezdržovat a jedu během 30 minut dál žateckou pánví.

Je poměrně slunečné odpoledne, ale na horizontu je vidět, že z některých černých mraků prší. Jak přijíždím do Českého středohoří, začíná se i vlnit profil. Tuším před sebou i za sebou další závodníky, ale pořadí nevím (zpětně vím, že už jedu v TOP10 díky rychlé zastávce na CP). Začíná poprchávat, tak zastavuji, abych oblekl bundu. Hned mě míjí nerozlučná dvojice David a Standa. Mentálně se teď upínám k tomu stihnout přívoz přes Labe ve 21:00, jak je psáno v propozicích: „jen ti největší rychlíci stihnou přívoz…“. Chtěl jsem být v kategorii „největší rychlík“ a zároveň si užít cestu loďkou přes Labe. A tak napínám síly. Podle propočtů to bude na hraně a to je ta správná motivace jet. V krajině pod Milešovkou to poznávám. Před pár lety jsem tudy pěšky putoval a tak se cítím tak trochu ve známém terénu. Prolétám Oparenské údolí a jsem u Labe. Přijíždím k přívozu a zdá se, že mám štěstí. Právě kotví. Jenže… už mě nepřeveze.

Prý jezdí jen do 20:00. Chyba v propozicích. No dost jsem se k tomu upínal. Chtěl jsem tam posvačit a odpočinout. Nedá se nic dělat. Rychle nahrávám objízdnou trasu a projíždím průmyslové Lovosice. Potkávám ale nonstop benzinku a velím k doplnění jídla a energie na noc. Další občerstvení mám poznačeno jako pizzerii někde dál po trase se zavíračkou ve 22:00, to bych nestihl. Vyžahnu na benzině kolu, bagetu, další balím do brašen. A po 30 minutách jedu dál. Přes historické centrum Litoměřic už jedu potmě a pokračuji na Terezín. Z památníků tedy moc nemám, ale všímám si pasoucích se ovcí mezi valy pevnosti. Následuje cesta po rovině podél Labe. Za vesnicí Hrobce míjím, v navigaci označený, super bufet, jenže přichází další chyba v propozicích. Tentokrát ale příjemná. Bufet je otevřený a tak zastavuji na občerstvovačku. Ve fancy bufetu u vody je veselo. Objednávám pizzu a pití. Dávám se do hovoru s posilněným chlapíkem a hned na nás strhává všechnu pozornost. „Tady ten týpek jede na kole z Františkových lázní do Beskyd“. Přílišná publicita mi není příjemná, ale tady to byla sranda. Když kolem prosviští skupina cyklistů, je mi jasné, že ztrácím pořadí a musím vyrazit. Ale pauza to byla moc fajn. Nasycený jsem na celou noc a jedu v dobré náladě. Snažím se po rovině jet a dohnat tu velkou skupinu nočních jezdců. Jede se po rovině podél Labe až po veslařský areál v Račicích. Dá se tu docela peklit a tak jedu přes 30 km/h a mám trochu respekt z okolní tmy a neznámého terénu, kde může kdykoli přijít překvapení. Naštěstí žádné nepřišlo. Jedu si dál tmou Polabím a očekávám Říp. Nikdy jsem na posvátné národní hoře nebyl a tak jsem nevěděl, co čekat. Možná naštěstí. Začátek ještě šlapu, ale potom kopec utahuje až do takových sklonů, že mi podkluzuje zadní kolo. A tak poprvé tlačím kolo do nechutného kopce. Jelikož je Říp zajížďka, stále čekám že v protisměru potkám tu velkou skupinu jedoucí přede mnou. Ale jsem tu sám. Potkávám je až u rotundy. Vypadá to jako nějaký sraz 😀 Potkává se nás tu asi osm. Na nic nečekám, dělám povinnou fotku a pokračuju dolů. Sedm kolegů nechávám na kopci za mnou. Podél Vltavy ujíždím na Mělník. Ve stoupání v Mělníce cítím, jak mi ostatní dýchají – blikají na záda. Na náměstí zastavuji a hledám zdroj vody, který jsem měl poznačený v mapě. To chvilku trvá a ostatní mizí v dálce. Ale mám alespoň zásobu vody na noc. Už se o mě pokoušela velká žízeň. Při výjezdu z Mělníka míjím celou skupinu u benzinky, ale pokračuji dál, já už všechno mám 🙂

Jsou dvě hodiny v noci a přijíždím na Kokořínsko. Tady to docela znám a vím, jaký terén čekat. Nechce se mi spát a jede se dobře, takže zatím neřeším místo na spaní. Jen mě začíná zlobit žaludek. Cítím něco jako pálení žáhy a nemám moc chuť k jídlu. Míjím Kokořín a Kokořínský důl a nad ránem projíždím městečkem Dubá, kde na chviličku zastavuji, abych snědl na sílu zbytek bagety. Už jsem trochu unavený, ale pojedu dál. Za Dubou už svítá a trasa vede po louce s vysokou trávou, takže mám umyté tretry, nohy i ponožky od ranní rosy. V zastávce potkávám nějakého spícího cyklistu a tak se snažím zkontrolovat po celé noci tracking. Zřejmě jsem předjel spícího Martina Skálu a přede mnou jsou už jen první tři závodníci. To mě dost znejistí a tak jsem se rozhodl najít si nějaké spaní alespoň na hodinu. U pomníku Járy Cimrmana u přírodní památky Husa ulehám do svého péřového spacáčku a vaku a snažím se v docela ukrutné zimě na hodinku spočinout. Samozřejmě to moc nejde. Je mi sice krásně teplo, ale hlava pracuje. Spím dost povrchně, často se budím. Ale nechávám tělo regenerovat. Budí mě i průjezd pár závodníků. Po hodině považuji odpočinek za dokončený, balím spacáky a věci a vyrážím do další etapy.

Druhá etapa: Kokořínsko – Velká Deštná (292 km)

Když jsem usínal, vycházelo sluníčko, teď se ale spouští jemný deštík. Při průjezdu skalní průrvou na Vlhošti už jedu v mlze. Navíc nedokážu najít správnou cestu, která je v navigaci. Zkouším jednu cestu za druhou, ale žádná neodpovídá čáře v mapě. Vytahuji mobil a kontroluji trasu i v mapy.cz. Volím proto jednu lesní cestu, která vede stejným směrem. Po chvíli už jsem zpátky na trase a klesám do vesničky Zahrádky. Tam to také znám ze svého pěšího putování, a tak vím, že mě čeká hezký úsek. Navigace mi navíc hlásí obchůdek, tak zkouším, zda půjde dokoupit zásoby ke snídani. Přestože je státní svátek, paní už odemyká. Dovnitř mě ale nepustí – otevírá až za půl hodiny. Podivný přístup. Pokračuji tedy směr Mácháč. Kolem jezera ještě nikdo není, je osm ráno. V Doksech jsou otevřené hned dvě samošky. Vcházím dovnitř, že se nechám vést vlastním tělem a něco koupím. Jenže pálení žáhy nepřestalo a tak mám náladu tak na rohlík a k němu zkusím kefír. Popíjím ho na náměstí, mezitím pohlídám nějaké paní důchodkyni její kolo po čas nákupu (no nakonec jsem tam musel trochu čekat). Dobrý skutek dne splněn.

Nakládám zbytek nákupu zatímco mě míjí Krzysztof. Vyjíždím za ním. Mám ho na dohled. Záhy ale zastavuje i on a jedu dál. Tady na nás čeká nepříjemné překvapení. Trasa odbočuje ze silnice na písčitou cestu. Písek je docela hluboký, jsou v něm vyjeté koleje. Dá to dost zabrat fyzicky i technicky. Po chvíli už i slyším jak mám písek v řetězu a převodníku. Na konci cesty tedy zastavuji a používám drahocenou vodu z bidonu na propláchnutí řetězu. Trochu to pomáhá, ale písek tam ještě chvilku bude skřípat. Opět mě dojíždí polák Krištof, ale má převahu v technice na lesní cestě i větší sílu v tahu. Držet se ho nedokážu, ale nikam daleko mi neujíždí. Takto společně projíždíme i opuštěným letištěm Hradčany, což je dost zajímavé místo. Tím se dostáváme do Ralska. Opuštěné bytové domy uprostřed lesa, všechno tak trochu opuštěné a zanedbané. A všude jenom placka a les. Projíždíme oborou. Kryštof je zase za mnou. U vjezdu i výjezdu z obory musím zastavit a otevřít si branku. Obora je poměrně prokácená a je tu i pěkný rozhled. Lesní cesty nás vedou k Bezdězu. Nahoru na hrad naštěstí nemusíme. Je jedenáct hodin a potkávám restauraci. Uznávám, že nastal čas si dát něco pořádného k jídlu. Dávám si těstoviny a polévku, snad mi to žaludek trochu spraví. Kefír nezabral. Podél říčky Bělé se dostávám do Mnichova Hradiště a odtud je to jen kousek do dalšího CP v kempu Branžež. Zakusujeme se do Jičínské pahorkatiny. Cesta do kempu se komplikuje několikerým stoupáním, ale už mě nic nezastaví. Na CP se těším jako na smilování. Potřebuju si oddechnout.

Na CP2 čeká pořadatel Číža ve svém stánku a hlásí, že jsem přijel jako sedmý. Nabízí nejrůznější služby. Chci nechat trochu tělo odpočinout a tak se vydávám do sprchy. Po sprše ještě objednávám pizzu a limonádu. Nechci se moc zdržovat, ale odpočinek potřebuji. Klidně bych si i lehnul, ale spát se mi nechce. Dobíjím i přehazovačku na kole, ať se už do cíle nemusím o řazení starat. Taky mobil a navigaci. Potloukám se po kempu a moc se mi nechce na kolo zase nasednout. Mezitím přijíždí další závodníci na 8-14. místě. Dochází mi, že boj o TOP10 bude těsný a našlapaný. Začínám se sbírat a po Čížově komentáři, že jsem měl teda dlouhou zastávku :), se vydávám do podhradí Trosek. Je fakt, že na CPčku jsem strávil 2 hodiny a asi to nebylo nutné.

Před Troskami jedeme krásným údolím kolem několika rybníků a kolem hradu Kost. V tu dobu mě dojíždí Zdena Holubec a jen sleduji jak krosí v terénu a ujíždí mi někde v dáli. Já jsem radši opatrný. Samotné trosky hradu Trosky zahlédnu jen z dálky. Kousek dál ale začíná další překvapení trati. Stoupání na vrchol Tábor. Poměrně nenápadný kopec mě opět donutil tlačit kolo. Poprvé jsem si začal vyčítat, že jsem nevyměnil kazetu za 11-40, abych tyhle kopce mohl vyjet. Stoupání mi přijde nekonečné. Když to jen trochu jde nasedám a zase jedu, ale za chvíli zase tlačím. Na vrcholu je hotel a míjím tady Zdenu, který vydýchává náročné stoupání u něčeho dobrého, já letím z kopce do podkrkonoší. Drncavé, ale široké a přehledné lesní cesty s červeným štěrkem mě vedou do Nové Paky. Jelikož stále necítím potřebu spánku, začínám snovat plán na protáhnutí etapy až na Velkou Deštnou, kde znám velmi útulnou útulnu. Vidina kvalitního spánku v teple, bezpečí a závětří mě žene a motivuje k další jízdě. Užívám si stoupání do Pecky s krásnými výhledy na zvlněnou podvečerní krajinu. V Pecce zastavuji ve večerce pro zásoby na noc. Na náměstí vládne příjemná letní atmosféra a mně se začíná stýskat po dětech a manželce. Někdy se sem musíme podívat spolu. Ale není čas na rozjímání. Kontroluji průběžné pořadí a zdá se, že boj o TOP10 není vůbec nereálný, možná dokonce o TOP5. Jedu totiž průběžně na 7. místě a stíhám i takové ultraborce jako je Martin Skála, který jede na silničním kole (což vidím jako svou šanci – tohle na silničku fakt není). Martinův tracker je navíc zamrzlý v Třemešné (nakonec zde odstoupil).

Ještě za světla přejíždím hráz přehrady Les Království a pořizuji povinnou fotku do UB trackingu. Přes Dvůr Králové už projíždím téměř potmě za doprovodu cyklisty, který se mnou dělá rozhovor. Sděluji svůj plán na dojetí na Velkou Deštnou a beru to jako veřejný závazek. Promotávám se hezkým historickým centrem a vydávám se do betléma – tedy kamenného betléma od Matyáše Brauna. Navigace mi hlásí těžký terénní úsek. A byl tam. Potmě možná ještě o to těžší. Barokní sochy působí dost tísnivě. Měl jsem představu jednoho sousoší, ale mám pocit že jedu mezi nějakými sochami pořád. Dokonce se některých i leknu, jak na mě ze tmy vyskočí. Prudkým sjezdem terénem se dostávám až do nějaké barokní komponované zahrady. Tuším tady Kuks. Přímo v obci je i večer poměrně turisticky živo. Já po kostkách přijíždím až k Labi, kde začíná schodiště k zámku. Trasa nás motá zámeckou zahradou i areálem zámku. Mám trochu strach jestli mě nezastřelí hlídač. Ale žádný tam nebyl. Cyklostezkou podél Labe se tak dostávám do Jaroměře. Od kamaráda dostávám upozornění, že noční průjezd pevností Josefov může být docela dobrodrůžo, protože tu vládnou alternativní zákony 😀 Projedu tedy Jaroměř a přes most přijíždím do širokých ulic Josefovské pevnosti. Zjišťuji, co měl kamarád na mysli. Celý Josefov vypadá jako ghetto. Po ulicích (naštěstí širokých) běhá divoká mládež. Naštěstí se tu nemusíme moc motat. Zvyšuji na kostkách trochu rychlost, abych byl rychle pryč. Ale někdy se sem vrátím na průzkum za světla.

Najíždím do úseku, na kterém jsem nic zajímavého nepotkal. Jel jsem zemědělskou krajinou připomínající mi noční cestu z Vyškova do Chřibů. Moc vlastně nevím, kde jsem. Sleduju v noci jen čáru v mapě na navigaci a uložené body zájmu, které mi dávají představu o tom, jak daleko je můj cíl na Velké Deštné. V Novém Městě nad Metují na chvilku zastavuji a jím večerní bagetu, kterou jsem si někde cestou koupil. Omrknu tracking a zjišťuji, že z čela skutečně odpadl Martin Skála a jedu na 6. místě. Kousek za mnou je osamocený Zdena Holubec a kousek za ním skupina mnoha vlčáků. Nemeškám a jedu dál. Je půlnoc a dle kilometrů bych mohl být na Deštné ještě za tmy. Plán je najet náskok a dle odstupu vzadu si pospat. Jenže mě potká Peklo. Osada, jejíž název koresponduje se stoupáním, které musíme od Metuje překonat. Stojky mají k 20% a musím tlačit. Než se dostanu nahoru do Dobrošova, uplyne hodina. Asi na Deštné tak rychle nebudu. Je dost zima. Míjím pevnosti, kde jsem byl kdysi na školním výletě se základní školou. Kopec v Pekle mě úplně vysál, a tak u Borové na lavičce dávám šlofíka na 20 minut. Nevím, jestli jsem spal, ale vědomí jsem asi na chvíli ztratil, protože mě vzbudily hodinky s nastaveným časovačem. Uháním rychle do Olešnice v Orlických horách. Zde začíná nekonečné hodinové stoupání Ruským údolím až do 1000 m. n. m. Tady najíždím na krásnou šotolinovou cestu, kde už jsem jel na jaro se synem. Poznávám Šerlišký mlýn a drncavou cestu pod stoupání na Deštnou. Stoupám po asfaltu na Šerlich, už jsem dost vymletý, ale je to jenom kousek. Cestou z Malé Deštné pod Velkou Deštnou už svítá. K útulně dorazím asi ve 4:30. Chci vlézt do útulny, ale nedá se skoro otevřít. Je plná. Hledám nějaký alespoň malý flek pro svůj spacák, ale zahání mě štěkání psa. Lezu tedy ven. Jsem nas…, zoufalý a úplně vyčerpaný. Nikde kolem se lehnout nedá, rozbaluji si tedy spaní na kovovém roštu v závětří útulny. Dávám se do sucha a ulehám jako fakír na mučící stůl. Otvory v kovovém roštu jsou velké, karimatku nemám a tak mě to dost tlačí. Kontroluji konkurenci, která je někde v Pekle a vím, že mám cca 3 hodiny čas na odpočinek. No bohužel. Hledám nějakou pohodlnou polohu, ale marně. Na chvíli usínám, jenže v šest se jde nějaká paní z útulny asi vyčůrat a moc ohledy nebere. V horizontální poloze zůstávám v jakémsi polospánku až do chvíle, kdy asi v 6:30 vylézá zbytek osazenstva útulny. Naprosto bez ohledů nebo nějaké nabídky místa nebo pomoci. Jsem dost vytočený jejich přístupem. Využiji místní WC, doplním si vodu, posnídám, pobalím a maličko po sedmé už jedu kolem rozhledny na Velké Deštné na orlickou hřebenovku. Ještě kontroluji tracker – nikdo mě v noci nepředjel. Ale já jsem se taky moc nevyspal.

Třetí etapa: Velká Deštná – Švýcárna (195 km)

Z Orlických hor to docela sviští. Jak by taky ne, když je to celé sjezd. V Rokytnici v O. h. doplňuji nějaké zásoby na benzince, ale žaludek mám pořád rozložený. Cestou do Klášterce nad Ohří se mi ještě daří potkat otevřenou samoobsluhu, takže zastavuji znovu na něco pořádnějšího. Svlékám, co jde, protože po prvních dvou studených etapách přichází docela peklo. Už od rána je nad 20°C a předpověď ukazuje i 30°C. Dvakrát přejíždíme VN Pastviny. Začínám mít dost žízeň a zdroje vody v navigaci jsou bohužel nepoužitelné. Nakonec ale nějakou studánku potkám a doplňuji vodu. Přichází asi nejnáročnější úsek trasy nebo spíše moje první větší krize. Stoupání od vodní nádrže přes Bořitov do Jablonného nad Orlicí, kde jsem si dal brzký oběd (bohužel jsem si špatně vybral a jinak spolehlivé těstoviny jsem si dal s lososem) mě dost odrovnal. Na můj překyselený žaludek oběd v Jablonném taky moc nepomohl. Bylo to jako jíst kamení. Slunce už pekelně pálilo a cestou přes malebné Orličky jsem si musel dát pauzu. Našel jsem si uzavřenou zastávku, ve které bylo příjemně chladno. Lehl si jen tak na lavičku a nastavil si 30 minutový spánek. Tentokrát jsem usnul hned. Dokonce mě během těch 30 minut několikrát vzbudilo vlastní chrápání, a to jinak nechrápu. Byla to moc příjemná zastávka a dala mi trochu sil na další pekelné a horké stoupání. Po stoupání ale přišel odpočinkový a krásný úsek podél Moravské Sázavy, kde to jelo a byl chládek. Krize byla zažehnána a při kontrole pořadí na trackingu jsem zjistil, že nikdo nejede široko daleko přede mnou, ani za mnou.

Cestou Zábřežskou vrchovinou si občas zakřičím, jak mě bolí zadek, předek už necítím :). Při jednom takovém úlevném křiku, mi někdo odpoví. Cyklista jedoucí za mnou sleduje závod a vydal se mě doprovodit a natočit nějaké krátké video a rozhovor. Prohodíme tedy pár slov, ale moje tempo mu dává zabrat 😀 Z kopce se loučíme a já uháním k Hoštejnu. Cestou si ještě u jedné paní vyptám vodu do bidonů, protože dnešní horko je opravdu spalující. V Hoštejně mě čeká výstup k památníku, teče tady i nějaký pramen a tak se celý polévám. Tlačit se tu musí nahoru i dolů. Ale za ten výhled na údolí Moravské Sázavy to stálo. Dělám další povinnou fotku a kontroluji trackery. Kluci jsou za mnou o nějakou hodinu. Nic není vyhráno. Číža mi posílá zprávu, že nebude na CP3 v Losinách moci být osobně přítomný a posílá mi pokyny k sebeobsluze na CPčku. No, už abych tam byl.

Z Hoštejna jedu po cyklostezce až do Zábřehu. Překvapuje mě kolik lidí tady u vody kempuje, grilu a bůhví, co ještě. Je odpoledne a myslím na doplnění energie a hlavně nějaké uklidnění žaludku. Neměl jsem čas to nějak studovat, ale žena mi po telefonu radí, které potraviny jsou zásadité nebo které léky si mám sehnat. Ale je státní svátek a nikde cestou Zábřehem nepotkávám lékárnu. Ale LIDL přijde vhod a kupuju si pečivo na cestu, a pytlík meruněk – ty by měly pomoct. Posvačím před obchodem a vydávám se dál po rovině k Šumperku. Baštím jednu meruňku za druhou. Jednak jsou moc dobré a jednak opravdu pomáhají. Na jedné z polních cest před Šumperkem potkávám velký traktor. Snažím se mu uhnout, ale uhnu moc a padám do příkopy. Trošku jsem si roztrhl dres. Příště nechám uhýbat ten traktor. Ještě poslední stoupání na Bludoveček a pak už rychle do Šumperka a Velkých Losin, včetně motání uličkami a jednosměrkami po obou zmíněných městech. Je tu CP3 v pivovaru. Dávám si jídlo (plněné knedlíky se zelím – na neutralizaci žaludku) a pití. Je tu docela rušno a spousta rekreantů a turistů. Motají se kolem mého kola, tak dáváme řeč o bikepackingu a výbavě. Očividně tohle cestování na kole nalehko zažívá docela boom. Při jídle nabíjím mobil a navigaci. Přehazka už to vydrží do cíle. Rozhodnu se udělat delší zastávku a podstoupit sprchu a využít možnost spaní v posteli aspoň na pár hodin. A potom už uhánět až do cíle. A tak ulehám. V chatce je ale pekelné horko a nedaří se mi usnout. Po půl hodině zaberu. Vzbudí mě budík a když si sednu, motá se mi hlava. Jsem úplně K.O. Mám těžkou fyzickou krizi a nevím jestli zvládnu jet dál. V pohodě není ani žaludek. Sotva lezu po kempu a nabírám si vodu a balím věci. Mezitím zjišťuji, že dorazili další 4 závodníci. Všichni jsou motivovaní jet rychle dál v boji o TOP10. Já spíš řeším, jestli dál vůbec zvládnu jet. Ale zkouším to. Mezitím mě kamarád po telefonu zprávou varuje před větrem na hřebenech Beskyd a Jeseníků, ale mám pro strach uděláno. Vyjíždím kousek za trojkou Lukáš + Lukáš + David a po jejich zastávce pro dokoupení zásob se sjíždíme dohromady.

Začínáme v osm večer stoupat na Dlouhé Stráně. Cesta se pomalu zvedá. Opět zjišťuji, že mi tempo skupin nesedí. Hoši do kopce šlapou pomalou kadenci a větší sílu. První odjíždí Lukáš a Davidem, kteří jedou spolu už pár stovek kilometrů. Potom mi ujíždí i nejmladší závodník Lukáš Chmela, který jede závod na MTB a z jeho slov je vidět odhodlání dojet do TOP5. Nechám kluky jet, zapínám blikačku a poprvé v životě na kole i sluchátka s hudbou. Jedu v meditačním módu do prudkého stoupání po docela kamenité cestě. Netuším, kde kdo je. Jsem tam úplně sám. Až kousek pod Dlouhými Stráněmi vidím před sebou červené blikačky a později i kluky, jak tlačí kola. Já zvládám šlapat. Motání hlavy je pryč a cítím se docela dobře. Nahoře klukům dokonce ujíždím – asi jsem si líp rozvrhnul tempo. Potkáváme se až nahoře u nádrže, pořizujeme fotku do UB trackingu a rychle mizíme do závětří, protože vítr je tady opravdu silný. Kluci zůstávají u útulny pod nádrží (je plná a tak lehají na terasu), já se trochu víc obleču a mířím dolů na spodní nádrži Dlouhých Strání. Mám vytipovanou útulnu ve stoupání na Praděd. Udělám si náskok a podle toho spočinu. Taková je moje strategie. Nad ránem má totiž začít pršet a tak radši pojedu, dokud je sucho a při dešti si pospím. Při sjezdu si dávám pozor na zvěř (jeden ze závodníků už se potkal se srnou) a přesně o půlnoci zahajuji stoupání z Koutů na Praděd. Cesta je tentokrát kvalitní a tak si volím svoje tempo a stoupám serpentýnami vzhůru. V jedné zatáčce za sebou uslyším nějaké větší zvíře, tak trošku přidám. Míjím přístřešek Petrovka, ale výše má být útulna Kamzík, která nabízí větší komfort a ochranu před deštěm. Začíná mrholit. Dojedu ke Kamzíkovi a vrací se mi pocity z Velké Deštné. Útulna je plná lidí a rozházených věcí, takže se tam nikam nevmáčknu. Už bych docela potřeboval spánek a odpočinek. Ale musím jet dál a výš. Zkusím štěstí na Švýcárně. Než se tam ale dostanu musím pár set metrů kolo tlačit po kamenné dlažbě, která je na kole nesjízdná. A je tu Švýcárna. Na chatě se svítí, ale já hledám nějaké místo kolem, kde bych byl trošku chráněný před deštěm. Ale nic tu nikde není. Jsem zoufalý, prší, a tak zkouším vlézt přímo do chaty. Jsou dvě ráno, ale v chatě sedí tři lidé u piva a v družném rozhovoru. Vysvětluji svou situaci a prosím o nějaké místo k ulehnutí v koutě na zemi. Dostávám samostatnou místnost, takže se dám do pohody do spacáku a zkontroluji tracking. Dovoluji si tři hodiny spánku. Zatímco ostatní někde jedou nocí a moknou, já si spím v teple a to je hřejivá psychická výhoda.

Čtvrtá etapa: Švýcárna – Prašivá (248 km)

Vstávám dle budíku v 5:00 a moc se mi nechce. Venku je mlhavo a mrholí, ale už neprší. Při balení věcí vidím kolem projet Lukáše Chmelu. Kluci jeli tedy i v noci za deště. Když opouštím Švýcárnu loučí se se mnou ty stejné osoby, které mě večer ubytovali, vůbec nespali. Odmítám nějakou další pomoc. Žaludek mám pořád překyselený a teplotní šok z vyhřáté chaty ven, je docela mrazivý. Vyrážím za Lukášem do mlhy na Praděd. Cestou vzhůru míjím dvojici Lukáše s Davidem co spali na Stráních a i Lukáše Chmelu. A když sjíždím dolů, tak ještě Richarda. Jsme tedy všichni těsně za sebou. Sjíždím do Karlovy Studánky a Vrbna pod Pradědem. Je mokro, voda stříká kolem a je zima. Bolí mě žaludek a mám další krizi. Přemýšlím, kde bych mohl nasednout na vlak a jet domů za rodinou. V navigaci mám uloženou Benzinu, která by měla být otevřená už od 6:00, takže to stíhám. Zkusím dám čaj a zvážím, co bude dál. Na Benzině si dávám velký čaj se skořicí a hodně cukrem. Nalézám lék na žaludek, který mi doporučila manželka! Na té benzince je všechno! Mezitím schnu a roztávám. Přijíždí Richard, je taky zmrzlý, bolí ho noha. Motivuje mě ke konzumaci velkého hotdogu. Richard odjíždí a ve mně se to láme. Nakonec to jdu zkusit. Předpověď je deštivá. Oblékám se a po téměř hodinové pauze na benzince, jedu dokončit svou misi. Třeba zvládnu dojet do nějaké rozumné hodiny do cíle, abych se stihl pozdravit s dětma.

Jedu podle řeky Opavy do Bruntálu. Před Slezskou Hartou doháním opět dvojku Lukáše s Davidem. Lukáš Chmela jede kousek před nimi jako o život. Boj o páté místo si vzal za své (až do cíle už v podstatě nezastavil). U Harty potkávám skautský tábor svých známých, ale nemám čas zastavovat. Zase začíná pršet. Dávám si pláštěnku a za Kružberkem se sjíždím s Lukášem a Davidem a nakonec i Richardem. Společně překonáváme Weishuhnův kanál a papírenský náhon, kde za mokra musíme dávat dobrý pozor, abychom se nevykoupali celí. Místo to ale bylo zajímavé. Společně přijedeme až do Hradce nad Moravicí na zámek. Kluci potřebují přestávku na kafe, já jsem plně saturovaný a jedu dál. Dostávám echo, že rodina bude čekat ve Štramberku, protože je manželka nemocná a na Prašivou se s dětma nedostane. Jsem jako politý živou vodou, protože kilometry docela utíkají a mohl bych stihnout cíl i děti ještě dnes. Překonávám nástrahy jemně blátivých polních cest kolem Raduně. Zase prší. Po překonání stoupání na Hlubočec, zapínám raketový pohon a lehám do hrazdy. Nalézám i nějaké větší watty v nohách. Jenže pak se to stane. Navigace najednou vypne. Vzpomínám si, že mi hlásila nějakou zbytkovou kapacitu baterky, ale asi jsem to vytěsnil a zapomněl ji nabít. Musím zastavit. Dávám ji do nabíječky. V panice zapínám záznam na hodinkách a jedu podle paměti. Čekám než se navigace zapne, ale moc se jí nechce. Několikrát se restartuje. Začínám mít strach o záznam trasy. Nechci tady zbytečně ztrácet čas. Jedu dál a čekám jestli se Garmin zvetí. Ztratil jsem tím minimálně deset drahocenných minut. Při průjezdu Jistebníkem se navigace konečně úplně zapíná, rozmrzá a naviguje. A tak frčím dál. Ženu se rovinatým Poodřím a doháním i pátého Lukáše, ale spíše než o pořadí, jedu o čas. V Bartošovicích v krátkém stoupání ale zjišťuji další jobovku. Nedokážu zařadit na lehčí převody. Přitom je přehazovačka nabitá. Několikrát zastavím, abych to rozhýbal a propláchl vodou. Kolem Raduně jsem totiž nalepil nějaké bláto. Pomáhá nakonec jen citlivý kopanec. A tak řadím nohou. To mě stojí zase nějaký čas. V Sedlnicích čeká u cesty nějaká skupina fanoušků. Málem jsem zastavil, ale pochopil jsem včas, že čekají na někoho jiného.

Do Štramberku po kostkách kolo tlačím. V tom nejprudším mě vítá syn Jáchym a další část rodiny a známých, kteří zde připravili překvapení v podobě neoficiální občerstvovačky, kdy tady během celého dne občerstvovali projíždějící závodníky. Lukáš sem dorazil 15 minut přede mnou. Dávám si kolu a nějaké banány. Nějaké ještě sbalím do kapsy. Zahazuji tady většinu gelů a tyčinek co jsem ještě vezl. Ty už žaludek nepřijme. Když odjíždím, projede kolem Richard. Čekají nás poslední hory závodu – Beskydy. Trochu je znám, ale trasou závodu jsem nikdy nejel a tak nevím, jak rychle se půjde dostat do cíle. Přehazovačka zlobí i po propláchnutí a namazání. Ve Frenštátu ještě jednou zastavuji, jestli to nepůjde nějak opravit. Je to dost otravné. Jinak se ale vůbec nejede špatně. Už neprší, trasa je velice přívětivá povrchem a do stoupání mám ještě docela dost sil. Cíl se blíží. U Ostravice se opět potkávám s Richardem, který někde stál a teď mě dojel zezadu. Jedeme spolu a povídáme si o závodu i cyklistice a kilometry nám příjemně ubíhají. Jízda ve dvou je velká morální výhoda. Už nezávodíme. Domlouváme se, že to dojedeme spolu bez nějakého útočení. Nesledujeme ani kdo je okolo, ale tušíme, že je před námi Lukáš. Nevíme ale jak moc blízko. Každopádně ho úplně nechceme sjíždět. Dal tomu opravdu všechno a to páté místo si zaslouží. Lukáš ale nemá na poslední kopec na Prašivou dost sil a nahoru tlačí. My jedeme v euforii, jak draci. Stoupání je to ovšem opravdu ukrutné. Přijíždíme do cíle s Richardem na děleném 6.-7. místě v cca 21:00, což je pro nás oba nad očekáváním. Lukáše jsme nechtěně stáhli a dojeli do cíle jen čtyři minuty po něm (během noci dorazila do cíle kompletní TOP10).

V cíli nás přivítal Číža i Lukáš. Na nějaké juchání nemáme moc sil. Na Prašivé je docela tma a tak nám gratulují i další, které ale potmě nepoznám 🙂 Do cíle dobíhá i Martin – můj odvoz domů. Chtěl čekat v cíli, ale neodhadl, že pojedeme tak rychle. Vypínám záznam navigace a Garmin to nedává, několikrát se resetuje (trasu nakonec nalézám v útrobách zařízení, má celkovou délku i stoupání, ale trasu posledních 100 km spojil přímkou). Fasuju tričko finišera, večeři a pití. Loučím se s klukama. S Čížou ještě probíráme velké množství odstoupivších. Trasa byla opět náročnější, než si myslel. Ale hlavně, že jsme všichni v pořádku – dozvídám se že na Mílích, které se jedou ve stejný termín měli nějaké úmrtí. Po chvíli vyrážím s Martinem k autu a je konec letošního RACZ.

Resumé

RACZ 2024 je úspěšně za mnou s výsledkem z říše snů. Navíc jsem se ani v cíli necítil tak popravený jako v roce 2023. Celkově jsem přijel lépe připravený jak fyzicky, tak technicky. Po 20000 km spolehlivé služby to byla poslední jízda přehazovačky, která už nešla vzkřísit. Závod byl opět připravený výborně a zejména trasa byla opravdu vymazlená. Nějakých záděrů bylo minimum a byly pouze pro zpestření trasy. Všem nadšencům do gravel bikepackingových závodů bych RACZ moc doporučil. Třeba už v roce 2025.

Co se osvědčilo:

• Giant Revolt, nemám k tomu už co napsat, kolo nezklamalo
• pláště Maxxis Receptor nemají asi nějaké jméno, ale nejen na tento závod byly ideální
• podstoupení bikefittingu – sice mě to nezbavilo všech problémů, ale určitě se mi sedělo na kole lépe než loni
• plán trasy v navigaci – naprosto klíčová věc pro plánování zásobování, spaní a strategie v závodu
• péřový spacák a BiVy fólie, dá se tak vyspat kdekoli v zastávce nebo na odpočívadle, víc netřeba
• méně spánku – paradoxně mi méně spánku pomohlo zbytečně někde neležet, ale spát jen když je to opravdu nutné

Co bych udělal jinak:

• opět sedlo – vrátil jsem se k sedlu na kterém jsem nikdy neměl problémy, ale v kombinaci s bibkami s tlustou vložkou mě opět mrtvili, ale určitě méně než Joyseat, musím tedy hledat dál
• se sedlem úzce souvisí kraťasy – Assos Kiespanzer sice mají kapsy všude, ale vložka je moc tlustá a mačká mi měkké tkáně, takže pro nás citlivější na tato místa moc nedoporučuju
• plánování jídla – samotné plánování a strategie byla určitě fajn, minimálně pro prvních 24 hodin, ale bohužel mi tyčky a želé z Dekáče překyselili žaludek a to jsem si vezl až do cíle. Příště musím zvolit vyváženější mix. Od druhého dne, ale nemělo moc smysl nějak speciálně stravu řešit a zkrátka jíst, co příležitost nabídne.
• nabíjení – dát si fakt pozor na průběžné dobíjení navigace, trackeru a světel
• ukládat si trasu průběžně – Garmin nedává moc dobře ukládání velkých záznamů jízdy, měl jsem zrovna verzi, která šla dost ztuha, po nějaké další aktualizaci už by to být problém neměl
• neprodlužovat zbytečně zastávky na CP

Follow me on