West carpatian challenge 2022 aneb nic pro gravelistu 😀

Když jsem asi v roce 2019 poprvé slyšel o Mílích, silně to ve mně zarezonovalo. Zrovna jsem se ale rozhodl prodat svého fulla i silničku a vyhlížel to správné gravelové kolo. Navíc nerad kolo tlačím, raději na něm jezdím. Míle tedy nejsou pro mě (zatím).

Od té doby jsem jako čerstvý tatínek po očku sledoval i jiné ultrazávody a snil a nějaké budoucí účasti na nich. Kloubí se na nich to, co mám rád: několikadenní dobrodružství v divoké přírodě, cyklistika a poznávání krajiny zblízka. 

V roce 2021 se objevil WCC. Lákavá trasa a ještě lákavější popis mě navnadil (zejména slova gravel a jezditelná). Navíc jsem byl čerstvým majitelem svého Revolta. Od přihlášení zbýval kousek, ale nakonec mi nesedl termín. Na začátku roku 2022 jsem si předsevzal, že nějaký závod ten rok určitě zkusím a po přemítání nad několika variantami mi nakonec, naopak kvůli termínu vyšel jedině WCC. Doma jsem dostal povolenku a nebylo co řešit.

Pochybnosti

Stále ve mně však bublaly pochybnosti. Bude se to dát na gravelu projet? Vždyť je to na Slovensku! Co medvědi? Utěšoval jsem se zejména tím, že do kola můžu dát 2.1” pláště a tím můj gravel bude spíše MTB a trasa je přece JEZDITELNÁ. Takže by to neměl být žádný problém. Občas se na fóru k závodu objevila dobrá rada: “na gravelu bych to nejel atp.” Ale já mám přece ty širší gumy a ne nějaké gravelové 35.Takže přihláška odeslána a přípravy zahájeny. Teda…

Přípravy

V rámci přípravy jsem překvapivě jezdil na kole. Ale vlastně zejména do práce a z práce (30 km) a delší pojížďky jsem si jen naplánoval. Takže před závodem jsem měl najeto toho roku 3000 km s několika výjimečnými 100 km vyjížďkami. Navíc jsem měl celý březen kolo na reklamaci. Plánovanou vícedenní jízdu s bagáží v závodním režimu jsem z rodinných důvodů nestihl a tak jsem na startu závodu stál s tím, že prostě pojedu pomalu a jistě a snad to vydržím až do cíle. Na druhou stranu jsem se snažil o trénink efektivní díky využití mySasy a wattmetru (ani na gravel a BP závody to není blbost). 

Líp jsem byl připravený po stránce vybavení. Vercajk jsem zveřejnil na bezpodpory.cz. Finálnímu výběru věcí předcházela příprava seznamu, promýšlení všech záludností, nabíjení, mazání, spaní, generování vlastní mapy apod. Kolo jsem taky skoro kompletně olepil duct páskou, abych neprošoupal lak. O tom napíšu jinde na blogu. Taky trasu jsem si celou několikrát teoreticky prošel a ve spolupráci s svým Garminem jsem si naklikal všechna důležitá místa jako studánky, samošky a přístřešky přímo do navigace. 

Na startu

Na start do Pribyliny jsem vyrazil vlakem od tchýně, kde jsem zanechal též své nejbližší, kteří se se mnou rozloučili s nevyrčeným otazníkem v očích: “vrátí se?”. Stejný otazník občas vyvstal i v mé hlavě, ale slunečné počasí a dobrá předpověď ho vždycky rychle zahnali. Ve vlaku jsem potkal další dva závodníky, ovšem mnohem zkušenější. Oba měli fully a na můj gravel se dívaly s nedůvěrou. Jeden totiž už WCC jel a dokonce na gravelu. Proto letos jede na fullu, to dá rozum. “Ale já mám ty 2.1 pláště” říkám si 😀

S Martinem jsme pak vyrazili i z nádraží v Liptovském Mikuláši do Pribyliny. Už na kole. Trasu do kempu jsem si ale neuložil do navigace a musel občas mrknou na mobil kudy jet. Při této manipulaci jsem si dokázal vyšprtnout tlačítko z předního světla, které odpočívalo v rámové brašně. Navíc se rozsvítilo na plný výkon a teplem začalo rozpouštět okraj mé peněženky. Bylo třeba rychle improvizovat, abych “neshořel” ještě před startem. Pomohl mi imbusový klíč, kterým jsem světlo vypnul. Tlačítko jsem v brašně našel, ale bez nějakého mezikusu, takže bylo k ničemu. Uklidnil jsem se, že v kempu to nějak vymyslím. Protože přepínat v terénu světlo imbusovým klíčem by byla nežádoucí ekvilibristika. V kempu už byla tma, hořel táborák, vedly se poučné rozhovory o medvědech, přípravách, trase apod. Zaregistroval jsem se pod číslem 62 a našel si místo venku na spaní. Alespoň vyzkouším svůj spací systém. Byl sice ultralehký, ale neposkytoval úplný tepelný komfort, proto jsem se v noci často budil. Na závod to ale vadit nebude. Ráno jsem posnídal, připravil bidony. Vyhodil jsem do zavazadla, které mě bude čekat v cíli další věci jako opalovací krém, repelent, pláštěnku (ušetřeno 500g) a šel na předzávodní briefing. “Sjezdy jsou techničtější, cesty rozbila technika a deště”. Víc jsem slyšet nepotřeboval. Rychle na start než si účast rozmyslím. Ještě zbývalo osadit kolo trackerem, který sledovat celý závod online naši polohu a doma u mobilních obrazovek způsoboval velké napětí.

Na start se postavilo 64 závodníků z toho jeden koloběžkář a jeden běžec (to vůbec nechápu). Na gravelu nás vyrazilo asi 5. Mezi námi i Lukáš, pro mnohé velký favorit závodu s mnoha zkušenostmi i ze zahraničí. To mě sice trochu uklidňovalo, ale jeho gravel byl tuším spíše MTB s berany (ale pevnou vidlí).  V 9:00 bylo odstartováno, což většina z nás poznala jenom z toho, že ostatní se dali do pohybu. A už bylo slyšet pískání z navigací a cvakání přehazovaček. 

Den první – Pátek 5. 8. 2022: Klidný rozjezd

Ano, hlavně nepřepálit start. Jenže celé pole zahájilo ostrý start do kopce, za který by se nemuseli stydět ani na nějakém MTB maratonu. Garmin ukazoval žluté a oranžové čísla, takže jsem začal zvolňovat a nechal se předjíždět. Tempo se trochu ustálilo, když se pole roztahlo. Tak začalo několikadenní plahočení napříč slovenskými horami. 

Podtatranská cyklomagistrála po které vedl úvod závodu byla jedním z nejhezčích úseků závodu. Poskytovala dobrý terén, občasné zpestření v podobě dřevěného pěšího mostu a průjezd tradičními vesničkami nebo Kvačanskou dolinou. Zde došlo k prvnímu tlačení kola, ale jen výjimečně. Navíc se mi poměrně dařilo i při svém předepsaném tempu prokousávání polem dopředu. Až výjezd na červenou hřebenovku za Velkou Borovou začal ukazovat “kvalitu” slovenského terénu a jejich cyklotras. Při sjezdu do údolí Oravy po štěrkové cestě složené z 5 cm ostrých kamenů jsem byl poprvé rád, že jsem ochránil ráfky a pláště inserty. Ale cesta krásně odsýpala včetně singlu proti proudu Oravy až pod hráz Oravské přehrady. Navíc jsem byl poměrně čerstvý a ani horší terén ještě tak nebolel. Co trochu bolelo bylo úmorné horko kolem 35°C, které dokázala ochladit jen svižná jízda. 

Ta ale nebyla možná při prvním pořádném stoupání na Maguru. Bylo chvíli po poledni a tak nastal čas na nějaký oběd. Nechtěl jsem podcenit přísun kalorií a řekl jsem si, že budu jíst, kde to jenom půjde. Jenže ve Štefanové to nešlo (nebylo kde – vytipovaná hospoda byla zavřená). Na začátku stopání jsem se proto svalil do trávy a dal si regenerační pauzu se svačinou z vlastních zásob (slané tyčinky). Díky tomu jsem měl poprvé čas nahlédnout na livetracking. Zjištění, že jedu o první desítku mě trochu vyvedlo z míry. “Nepřepálil jsem tempo?” Na louce jsem strávil asi 20 zbytečných minut odpočinku a vyrazil do stoupání. Teprve tady jsem začal cítit to nesmírné horko a počínající nedostatek vody. Naštěstí jsem díky přípravě věděl, že nahoře by měla být vydatná studánka, tak se jelo líp, teda spíše tlačilo.

Cestou jsem potkával zubožené a přehřáté cyklisty na kraji cesty. Vzdálenost do konce stoupání mi kromě navigace s fcí ClimbPro, která mi dost pomohla předvídat terén a zároveň připravila dost chvilek zoufalého nasrání (po stovkách kilometrů se začala rozcházet realita a gpx profil), naznačoval i vysílač na hřebeni, kam jsem směřoval. Úplně vysušený jsem dorazil na rozcestí “Pri studničke”, ale hledáním studničky jsem strávil několik zbytečných minut. Naplnil jsem si vodu do všeho možného, včetně přilby a vyrazil zdolávat mugurskou hřebenovku. Tady se finálně ukázalo, že trasa jezdivá nebude. Cesty byly rozbité od traktorů a těžby. V kolejích regulérní tůně. Často bylo třeba slézt z kola, přelézt spadlé stromy nebo šlapat pěšky do stojek s gradientem “lezu po čtyřech”. Trasa občas úplně zmizela ve spadlých stromech a chroští. Také jsem si dovolil jedno zabloudění. Začal jsem (zatím v duchu) nadávat na slovenské lesnictví a jejich “bordel” v lesích.

Svou jízdu jsem přepnul do režimu meditace: “každým šlápnutím jsem blíž cíli, na nic jiného nemyslet”. Nikdo přede mnou nikdo za mnou. Taky jsem se rozhodl, že vlastně nezávodím. Můj cíl je dojet do cíle, a proto pojedu opatrně a jistě vpřed. Dopřeju si jídlo i spánek. Dopřát si jídlo se mi podařilo po náročném sjezdu do vesnice Hruštín. Navigace mě přesně navedla do hospody, kde se dělá pizza. Hned jsem si jednu objednal, prohodil pár slov s Danem a Lukášem, kteří tady dali pivko a pomalu se sbírali a doplnil jsem zásoby tekutin do sebe i bidonů. Byla to v podstatě občerstvovačka, protože mě vystřídal v návštěvě zase další závodník. V hospodě jsem strávil 45 minut za které mně předjelo nespočet závodníků. Takovou měl závod dynamiku. 

Obtěžkán jídlem i pitím jsem se dal do ukusování dalšího stoupání přes hřeben a do údolí Biele Oravy. Přicházel večer a slunko už tolik nepálilo. Navíc cestou do Oravské lesné podél toku řeky to bylo jako dělané pro gravel.  Cestou jsem předjel zpět asi pět závodníků včetně Michala na gravelu (to bylo naposled, co jsem někoho na gravelu na závodě potkal). 

Kolem osmé hodiny večerní za počínajícího západu slunce jsem dorazil k přehradě Nová Bystrica, kterou jsme po “skoro” gravelové cestě objížděli. Jen kdyby to kamení někdo trochu zajezdil 🙂 U jednoho domku jsem si vyptal doplnění vody, vyměnil pár slov o tom, že jedu do Bratislavy (“taďal?”) a jel jsem stoupat do dalších kopců s příslibem nočního dobrodružství a možného setkání s medvědy (světlo jsem si poskautsku opravil výrobou mezikusu z dřívka, který tam vozím úspěšně dodnes). Stoupání šlo dobře. Strach z medvědů diktoval tempo.  Peklo nastalo od rozcestníku Pod Zázvorskou Kyčerou. Cesta se opět proměnila v lesní apokalypsu a navíc v noci. Strach z mědvědů přehlušilo hlasité nadávání na terén, kdy nebylo ani jasné kudy dál. Kolo jsem často nesl na zádech při přelézání padlých stromů. Šel jsem orientačně podle šipky v navigaci, protože značky zřejmě byly někde na těch pokácených a vyvrácených stromech. Cesta šla strašně pomalu a stála hodně mentálních sil. Navíc jsem při jednom špatném vycvaknutí pedálů spadl na bok (dobrá rada: když není v nohách síla vycvaknutí je obtížné a je tomu přizpůsobit napětí pružin v pedálech). Naštěstí každý špatný kus cesty má svůj konec a stoupání na Mravenčník už bylo po hezkých štěrkových lesních cestách (ty slovenské kontrasty). Asi ve 22:30 jsem konečně sjížděl do civilizace do údolí řeky Bystrice a směrem ke Krásnu nad Kysucou. Věděl jsem, že medvěd mě už pravděpodobně nesežere. Dle původních plánů jsem chtěl bivakovat za Krásnem, ale nebylo na co čekat a do dalšího stoupání už nebyl morál a tak jsem zakempoval v autobusobé zastávce Lutiše. Plán byl se dobře prospat, ráno nakoupit v samoobsluze a jet dál. Ve 23:00 vybaluji spaní, ošetřuji zadek, měním dres a oblékám se na spaní. Ale nespím. Tělo je nastartované a nejde mi usnout. A tak v leže regeneruji. Zima mi není, líp jsem se oblékl. Občas projede kolem auto, občas nějaký závodník. Ani špunty do uší mi nepomáhají k nějakému hlubšímu spánku, ale nějakou část noci asi spím. Před čtvrtou ráno další pokus spánek vzdávám a v 4:30 vyrážím dál, překvapivě odpočatý a plný sil, najedený (z vlastních docházejících zásob) a zatím bez nějaké bolesti pozadí, svalů, apod.

Den druhý – Sobota 6. 8. 2022: Dál nepojedu

Ráno tím pádem začalo poeticky. V údolí byla mlha. Všude klid a ticho. Vesnice ještě spaly a já uháněl se zamlženými brýlemi po asfaltové cyklostezce do Krásna nad Kysucou. Vzdal jsem návštěvu benzinky a tak jsem si dal na rozehřátí jen polévku v automatu u cesty. Tam svačili taky duo otec a syn Vrbíkovi. Vydal jsem se rychle dál. V předpovědi měl přijít později dopoledne déšť. Vodu jsem doplnil (opět díky připravené navigaci) ve studánce a nic nebránilo výstupu na kysucký hřeben. Stoupám pomalu, podle wattů, několikrát se míjíme s Vrbíkovcema. Když už to nejde, slézám a jdu pěšky, oni taky. Na hřebeni pak míjím krásný bivak, kde jsem původně plánoval spát. Byl obsazený několika tatínkama s dětmi, které mi ochotně doplnili vodu. Já jsem jim nabídl sušenku. Prohodili jsme pár slov a jel jsem dál. Myslím, že ti kluci na nás koukali s nadšením jak na Aragorny mířící někam do Středozemě. Já si jako Aragorn moc nepřipadal. Můj kůň nebyl moc pohodlný a cesty napříč Kysucemi to umocňovaly. Byly rozbité, vymleté a s příchozím deštěm i uklouzané. Výhled byl ale z celého hřebene krásný.

Už ani nebudu opakovat, v co se cesty měnily v lesích, ale byl to bohužel společný prvek všech slovenských lesních cest, včetně těch označených jako cyklotrasy (tak bacha na to). Morálku a rychlost navíc podkopávalo časté slézání z kola a tlačení po cestách, kde byl sklon klidně i nad 25%. Tady se mi celý závod začal dost zajídat. Přehodnotil jsem svůj cíl z “dojet do Stupavy” na “dojet do CP a pak domů”. “Tento způsob cyklistiky – turistiky prostě nemám zapotřebí”. Doplahočil jsem se až do sedla Semetéš, kde jsme měli v hostinci u Cipárov domluvenou Kofolu zdarma. To se muselo využít. Navíc stále víc poprchalo a tak bylo fajn to přečkat v teple hospody. U jedné Kofoly to neskončilo, zahřál jsem se ještě kyselicou a jedním birelem na to. Strávil jsem tady asi hodinu v myšlenkách, že prostě dojedu alespoň do CP v Červeném Kameni a pak vyrazím domů. Už mi bylo jasné, že popis závodu na webu a pojem jezdivá trasa byl “klamavá reklama”. Ale bylo třeba jet dál.

Trasa pokračovala dále po červené turistické magistrále až k českým hranicím. A její charakter zůstal stejný, obohacený o déšť a vítr. Přepnul jsem opět do meditačního cyklomódu a prostě jel a tlačil stále dál. V navigaci jsem měl uloženou restauraci na Kasárnách pod Velkým Javorníkem, kde jsem byl kdysi na gymnáziu na lyžáku. Nálada se zlepšila právě výjezdem po silnici na Kasárne. Možná už jsem cítil ty borůvkové knedlíky.

A byly tam. Za půl hodiny už byly i ve mně. Mezitím se zezadu přiřítila dvojice závodníků Dan a Martin D. na svých endurech. Ze sjezdu po červené magistrále na Kohútku byli oba samozřejmě rychlejší. Já jsem se navíc jednou i složil na mokrém kameni. Ale výrazný náskok si nevybudovali a navíc si dali na Kohútce krátkou občerstvovačku. Já svištěl dál.

Z Kohútky na Papajské sedlo, kam vedla trasa je několik možností kudy jet. Ta naše mohla vést dále po hřebenu nebo po zpevněných lesních cestách, ale trasovač vybral trasu po neznačené lesní cestě, proto se dal očekávat problém. A toto pravidlo se potvrdilo. 

Zpevněná cesta se najednou proměnila na rozbahněné oraniště po těžbě, kudy nemohli projít ani pěší turisté. Karpatský flyš se navíc skvěle lepí proto jsem se rozhodl kolo vzít na záda a zabahnit si jen nohy. Ale ani to nešlo. Klouzalo to tak, že jsem musel kolo alespoň tlačit. Za mnou jsem uslyšel známé hlasy Dana a Martina, kteří se rozhodli to prostě “na prasáka” projet. Já jsem zvolil opatrný přístup a nakonec se vyplatil. Martin úsek sice projel, ale Dan sebou solidně švihl k zemi a něco si udělal s kolem. Při přejezdu na šotolinu se pak na zablácená kola nalepil navíc štěrk. Prostě čirá cyklistická radost. Chvilku jsem šprtal bláto z různých zákoutí svého kola. Na Papajské sedlo jsme dorazili nakonec společně. Následoval krásný sjezd po lesní šotolinové cestě až do Lysé pod Makytou. Nejprve Dan a potom i Martin museli kvůli technickým problémům (to je to ježdění blátem) zastavit a tak jsem jel opět osamocen. Sjezd jsem si užíval. “Konečně něco pro ty gravely” říkal jsem si. Pomalu se blížilo taky CP. Ale čím, bylo blíže, tím pomaleji se k němu jelo.

Tuto anomálii opět způsobilo trasování po nejezditelných lesních cestách. A občas i neexistujících lesních cestách. Dnes už ani nevím co bylo horší. Do CP jsem se blížil v mdlobách a s myšlenkou na brzkou cestu domů. Už nebylo nic, co by mě nebolelo. Při zapadajícím slunci a v tomto stavu jsem také potkal oficiálního kameramana akce, který toto “krásné večerní utrpení” zaznamenal. Na CP v Červeném kameni na fotbalovém hřišti přijíždím při západu slunce v 19:30. Nejen mě čekalo královské přijetí a péče. Otázky na dojmy jsem nechal asi nezodpovězené s tím, že se první najím, napiju a potom to probereme.

Nakonec jsem se nechal strhnout atmosférou a zejména smskou z domu: tchýně údajně napjatě sleduje celý závod (říká se tomu dotwatching) a neustále kontroluje jak si vedu. Navíc byla na CP tabule z které vyplývalo, že jedu průběžně na 7. místě. Jakto? Z čela postupně odpadl Lukáš, který si v jednom sjezdu rozthl po pádu nohu a další favorit, který odstoupil pro bolest kolen. Dan, který nakonec neřešil po pádu jen technické problémy, ale i nějaké naražení, atd. Díky těmto okolnostem jsem přehodnotil večerní odjezd domů a rozhodl jsem se počkat na CP do rána. Namazal jsem řetěz, jinak jsem na kolo zatím nesáhl. Během večera jsme probírali trasu i náročnost a podle dalšího z Martinů, který měl za sebou už několik ultrazávodů včetně vzpomínaných Mílí, si WCC do obtížnosti s nimi příliš nezadá. To mě uklidnilo, že tudy moje cyklistická cesta nepovede 🙂 Martin D., který byl znalý Malých Karpat a toho, co nás čeká mě nakonec uklidnil, že dál už je trasa určitě lepší a jezdivější. Sprcha, jídlo, pití a další závodníci vytvořili večer na CP fajn atmosféru a já čekal v jakém stavu se ráno probudím. 

Den třetí – Neděle 7. 8. 2022: Závodím

Ve čtyři ráno začíná v budově hřiště na CP nervózní šramot. Většina jezdců se probouzí a připravuje na druhou polovinu (cože, ještě půlka?!) závodu WCC. Opět dostáváme od pořadatelů neomezený servis v podobě chleba ve vajíčku na snídani, pití a dokonce energetických tyčinek od sponzora akce Chimpanzee. Bohužel jsem si nevšiml, že beru všechny stejné s příchutí kávy (kávu totiž ani nepiju). V tom mumraji není prostor pochybovat o jízdě dál. Prostě pojedu, vždyť můžu za každým kopcem uhnout domů.

Terén následujících kilometrů znám. Proto když vyjíždím v 5:00 je chladno, ale moc se neoblékám. Čeká nás stoupání na Vršatec, které jsem vždycky jen sjížděl, protože vyjet se to nedá. No dá. A dokonce s bagáží. Cestu jsem sice kličkoval, ale sesedat jsem nemusel. Ráno bylo ještě dost sil. Nálada byla dokonce taková, že jsem začal počítat závodníky okolo. Kdybych dojel do 10. místa bylo by to super. Kolem 7. místa se míjíme neustále asi čtyři. Po vystoupání na Vršatec se opět trasa ubírá úplně zbytečně na neznačené a neexistující cesty. Jelikož ten kraj znám, tady jsem trasování vůbec nepochopil. Asi půl kilometru bylo třeba kolo nést lesem úplně mimo cesty, přestože z Vršatce vede několik pěkných stezek ke stejnému cíli. Trochu si zanadávám. Všichni kluci na enduro a celoodpružených kolech mi samozřejmě ujeli. “Ale co, můj čas přijde” říkám si. A skutečně. Po pěším intermezzu sjíždím ukrutnou rychlostí po pěkné lesní cestě k Vláře. Několika ladnými skoky přebrodím Vláru a už se řítím po asfaltové cyklostezce do Trenčína.

Cestu znám a tak to sviští. Zaléhám za berany a zvyšuji svoji průměrnou rychlost. Za chvíli míjím Martina P., který řeší defekt. pomáhám mu pochopit  princip ruční pumpičky a kompatibilitu ventilků. S vidinou, že kousek dál musí být ostatní vyrážím dobýt Trenčín. Zatím ještě spící město rychle projedu, vylézám schody do parku k hradu, kde si všímám skvělé dlouhé skluzavky a taky Martina, který stihl nafoukat a očividně se dostal do tempa. Za Trenčínem se dostáváme na trasu bývalé lesní železnice. Což je naprosto famózní cyklistický terén i pro gravel. Mírné sklony, dobrý “křupavý” povrch a konečně to začalo bavit. Opět díky navigaci nalézám zdroj vody a uháním kupředu. Vím, že za mnou jedou další hladoví vlci. Alespoň pro mě začíná boj o 7. místo. Minimálně mi přepnutí do soutěžního módu pomáhá jet dál. Čekám, kdy se zezadu někdo přiřítí. Dokonce i jednou uslyším za sebou nějaké závodníky, ale do Beckova přijíždím sám. Na nic nečekám a uháním po protipovodňové hrázi Váhu a štěrkové cestičce, složený na kole. Letím tak, že naženu hodinu na ostatní. V Čachticích si proto dávám zaslouženou pizzu a dvě kofoly (ta první vždycky jenom zasyčí). V restauraci trávím 45 minut. Co je horší nikde není otevřený žádný obchod a kromě energetických tyčinek a ořechů už nic jiného nemám. Všichni co kolem projeli, když jsem jedl, naopak zastavili ve Staré Turé a tak zahajuji stoupání na Velkou Javořinu stále na 7. místě. Nahoru stoupáme po žluté turistické. Ač jsem se snažil jet co nejdál, opět bylo potřeba většinu cesty tlačit.

Přitom kousek vedle vede… no nemá smysl to řešit, trasa je daná. Je horko. Proto na Holubyho chatě dávám kofolu. Přijíždí další závodníci, na některé tu dokonce čekají fanoušci. Dávám tedy ještě gulášovku. Zastávka na Holubyho chatě, lépe řečeno ta polévka, byla velkou chybou. Byl jsem dost nacpaný a navíc mi to nesedlo. Kdybych si radši koupil nějaké tatranky 😀

Do cíle zbývalo málo přes 100 km. “To nic není, to už dojedu na jeden zátah”. Plán mám jasný. Sjíždíme po lesní cestě z Javořiny směrem na Myjavu a světe div se. I v lese se dá jet na kole. Lesní cesty uklizené, vlastně je to takový singltrail (no jo, jsme na české straně 🙂).

Na otevřených loukách kolem Vrbovců mě opět míjí Martin D. na svém fullu a uhání dolů. Já se kochám západem slunce, skupinou jezdkyň na koních a tak celkově. Blíží se večer a už to není daleko do cíle. Hlavně nás čekají jen Malé Karpaty (jaké to bude překvapení, že Malé nejsou malé).

Cestou k hradu Branč opět potkávám kameramana a užívám si chvilek slávy, kdy mě dokonce natáčí z auta jako na Tour. Upravil jsem tempo na šnečí, abych zvládl jet nonstop až do cíle. Za vesnicí mě předjíždí zase jiný Martin, který si ze závodu dělá vlastní video. V Brezové pod Bradlom však všichni jedoucí o tu sedmičku zastavují k noclehu. Já jedu dál do noci. V asi 21:00 dotlačím po sjezdovce kolo na mohylu Štefánika. Impozantní silně osvětlená stavba Dušana Jurkoviče na vrcholku kopce. Je tu klid a výhled do noci na blikající vesničky v údolí. Bikepackingová romantika začíná. Jen kdybych měl trochu víc vody a míň té polévky v žaludku. Pachuť polévky mi zůstane až do cíle, energie z ní už nikoli. Dojídám poslední kávové tyčinky s velkým sebezapřením. Ale tělo musí na něco jet. Osamocen překračuji hranice CHKO Malé Karpaty. Nic moc nevidím. Cesty jsou pěkné, ale neustále do kopce (takže většinou tlačím) a pak zase z kopce (jedu). Styl tlačím jedu se stává mojí noční rutinou. Také jsem zde odhalil naplno nedokonalost ClimbPro funkce, kdy mi začátek i konec stoupání hlásí o několik km předčasně a navíc profil neodpovídá realitě. Ve 22:30 z ničeho nic začíná pršet. Podívám se na radar a prší jenom tady z jednoho mraku. Tudíž bude pršet asi hodinu. Volím pauzu, balím se do tyvek plachty a bivakovací folie i s botama. Opřený o strom se snažím alespoň na tu hodinu usnout. Neúspěšně. Za hodinu balím plachty, nasedám na kolo a najednou světlo. Zezadu přijel Lukáš. Další závodník a kolega pro dnešní noc. Do cíle zbývá asi 90 km. 

Den čtvrtý – Pondělí 8. 8. 2022: Do cíle a domů

S Lukášem vyrážíme vstříc noci. Sdílíme plán dojet to na jeden zátah. Je to přece jen 90 km. Zjišťuji jak jízda ve dvou hodně psychicky pomáhá. Navíc v noci, kdy sjezdy před vámi krosí ještě někdo a pomáhá vám to s orientací.  Je noc a jedeme převážně po širokých lesních cestách v poměrně dobrém stavu. Bacha dáváme jenom na jeleny. Nic okolo není vidět. Svět se proměnil v tunel světla, který si vytváříme a kterým jedeme vstříc cíli. Došla mi voda a navíc studánky z navigace ne a ne reálně najít. Podaří se až po chvíli u Skalné kaplnky Panny Marie. Velmi malým čůrkem dopoušíme vodu. Zjišťujeme že jsme předjeli spící duo Vrbíkovců. Dobíjíme baterky světel. Zjišťuji že podivný zvuk, co vydává moje kolo je plandající USB kabel, kterým jsem nabíjel navigaci. Dokonce se zvládl obrousit. Pokračujeme dál stylem tlačíme do kopce, jedeme z kopce. Tempo je šnečí. Trochu to připomíná cestu do CP. Čím blíže cíli, tím to jde hůře. Přitom profil v navigaci i průzkum z mapy nasvědčoval přívětivému terénu i sklonu, ale jsme v horách. Jsou čtyři ráno a oba nás přemůžou myšlenky na spaní. Cesta neubíhá. Mám vytipované spaní v přístřešku na Amonově lúke. Je plný nějakých skautů na výpravě, kteří spí. Jedeme dál. Bije se ve mně touha to dojet a dokonce si polepšit na 5. místo, ale v sedle Uhlisko to balíme. Je 4:20.  Já mám v nohách nonstop 260 km s dvěma pauzama na jídlo. Lukáš naznačuje že má taky dost. Dali jsme si budík na hodinu. 5:20 zvoní budík. Spí se dobře a to rozhoduje, že spíme dál a je nám nějaké lepší umístění fuk. V 6:30 nás míjí Vrbíkovci. Vstáváme. Víme, že je nedojedeme. Posnídáme zbytky. Já mám už jen směs ořechů. Se sebezapřením to pokřoupu a zapiju vodou. S Lukášem se dohodujeme, že už pojedeme každý za sebe svým tempem. Přesto vyrážíme dál spolu. Lukáše nechávám za sebou v následujícím stoupání. Cesty jsou štěrkové a široké. Jede se dobře. Podle navigace zbývá poslední stoupání, a tak do toho dupu. Kupodivu i lesní sjezdy se dají jet na gravelu svižně a tady v nich nic neztrácím. Dojedu na Pezinsků Babu, kde má navigace končí s ukazováním profilu. Teď už jen z kopce. “Je vyhráno” říkám si v duchu. Jenže přichází další pěší stoupání na Konské hlavy, které lezu skoro po čtyřech. Pak krátký sjezd a zase stoupání. “To není možné?” probíhá mi hlavou. Jenže i kilometrové stoupání se v profilu tak dlouhého závodu “schová” a vypadá jako rovina. Nadávám na svůj Garmin. Nálada se rychle střídá z euforie “už jen kousek do cíle” s “jaktože ještě další kopec?”. Snažím se aspoň kochat okolní krajinou a když už mám tlačit kolo, tak se můžu i rozhlížet a fotit.

Trasa vůbec neubíhala a odpočítával jsem každý kilometr. Až na posledních 15 km už to jelo dolů (ale třikrát ještě s výjezdem do prudkého kopce, kdy bylo třeba i tlačit). A pak už jenom 8 km, 7 km, …. a poslední kilometr a bylo to tam. Úplně vyčerpaný hladový s bolavým zadkem z těch kamenitých sjezdů a cest, ztuhlým krkem a dlaněma, necitlivýma malíčkama na noze po 591 km a 13300 m nastoupaných v cíli, úplně bez dojmů a emocí na 6. (7.) místě (říkal Maťo, že by ty dvojice měly mít sdílené umístění, ale nakonec je ve výsledku 7. místo, ale to je vlastně jedno). Lukáš nakonec dojel 10 minut po mě. Na otázky v cíli na dojmy jsem opět nebyl schopen odpovědět.

V cíli čekal Maťo, zakladatel závodu a trasovač. Dal jsem si pití a jídlo a všechno mu odpustil. Hned po průjezdu cílem mi přišly gratulace od ženy, tchýně i švagra. Úplné vyčerpání přešlo a bylo třeba se vydat ještě domů. Vyzvedl jsem si batoh, dal ho na záda a plně ucítil otlačenost svého pozadí. 20 km do Bratislavy jsem se rozhodl jet po silnici, abych minimalizovat otřesy a tlak na zadek. Bohužel hlavní slovenská silnice do Bratislavy byla horší kvality než mnohé lesní silničky a tak jsem pro samé nadskakování radši šlapal ve stoje. Ve stoje jsem dorazil i na nádraží. Naprosto smradlavý jsem si sedl do vlaku a jel směr Trenčín, kde na mě čekal zbytek rodiny. Už bez kola jsme si užili odpoledne v Trenčíně včetně velké skluzavky u schodů, kterou jsem míjel den předtím. Sladkou tečku za závodem jsme si udělali výbornou zmrzlinou. 

Resumé

WCC byl můj první závod podobného typu a proto jsem rád, že jsem ho dojel. Do cíle nás dorazilo 48. Z toho jeden běžec a jeden koloběžkář. Umístění do 10. místa jsem vůbec nečekal, proto to těší. Co musím vyzdvihnout je můj Giant Revolt a celkově technická příprava. Cestou jsem neřešil vůbec žádný technický problém, selhání, defekt nebo cokoliv podobného. Což je vzhledem k charakteru trasy až neuvěřitelné. Kdybych jel od počátku se závodními ambicemi, méně bych spal a nejedl v hospodách. Ukázalo se to jako neefektivní, ale příjemné. Ale šlo mi spíše o zážitek a dobrodružství a to jsem si odvezl.

WCC bych nicméně na gravelu znovu nejel. Varovné hlasy měly pravdu a slovenské cyklotrasy je třeba absolvovat tak na enduro kolech 🙂 Na gravelu ovšem dojel na 4. místě nespící Michal Šnajdr, velký respekt. Co se týče pořadatelů, musím smeknout před formátem CPčka. I díky nim, jejich guláši a podpoře jsem se odvážil do druhé půlky závodu. Co mi úplně nevonělo je trasování, kdy neholduji tlačení a ježdění prasárnama typu křoví, bahno a freeride v lesních houštinách, když existuje alternativa. I proto se těším na zkušenosti z dalších závodů v budoucnu. Věřím, že teď už mě nic nepřekvapí.

Follow me on