Zábřežský gravel 2023 – Peklo severu

Další z mých jarních závodů v roce 2023 se konal na velikonoční neděli (v době konání Paris – Roubaix) v okolí Litovelského Pomoraví. Opět šlo o závod z Poháru Ultrabikers, tentokrát určený pro gravely. Hlavní trasa na kterou jsem se vydal i já měřila 161 km a vedla v krásném gravelovém terénu. Podobnou distanci jsem nikdy nejel a nedokázal jsem odhadnout, jak dlouho může takový závod trvat. Můj odhad byl 7-8 hodin. Takže o 2 hodiny více než na Pálavských okreskách, tudíž půjde opět o prozkoumání nových dimenzí mé kondice. Nic podobně dlouhého v tempu jsem zatím nejel.

V rámci příprav jsem konečně z kola sundal hrazdu. Je to sice výborná věc na dlouhé trasy a silnici, ale do terénu a na jarní řádění v terénu to není nic, co byste chtěli na kole mít. Také jsem sundal své oblíbené silniční Continentaly GP5000, které si přes jaro pošetřím na RACZ a nasadil původní Maxxis Receptor 40mm. Během jara budu podle počasí a chuti přehazovat dva výplety jedny s hladké Receptory na silniční vyjížďky s možností kdykoli odbočit na polňačku či do lesa a druhé Maxxis Ramblery 45mm na terénní pojížďky. Taky jsem vyměnil mazivo. Tekutý vosk Squirt sice nechytá šmír, ale na druhou stranu hrudkuje a dělá černé vločky a špiní kazetu a převodníky zbytky vosku. Navíc nevydrží v dešti a více než 200 km ani za sucha. Volba padla na olej Silca Synergetic. Už od aplikace (má kovový jehlový aplikátor) s ním byla radost pracovat. Olej by měl zůstat jen uvnitř řetězu, takže po 12 otočeních klikami můžete řetěz kompletně utřít a tudíž je zachytávaní černého bordelu minimalizováno. Tradičně jsem si připravil dopředu trasu v GPS se všemi důležitými body. Dal druhou šanci PowerGuide od Garminu a sundal třetí košík na bidon. Největší dilema mi způsobovala volba obutí. Na závod jsem jel dva dny předem se zastávkou u příbuzných. Předpověď počasí ukazovala na neděli slunečno a teplo. Když jsem tedy odnášel kolo z domu, naposled jsem se podíval po hrubších Ramblerech, ale zůstal jsem u hladkých Receptorů. Atmosféra opět gradovala, tím, jak se závod blížil, i předstartovní péči pořadatelů, jak jsem o ní podrobněji psal u Pálavských okresek.

Předpověď i počasí se ale dost změnilo a do mokrého a deštivého rána v Sobačově nás v neděli dorazilo 27. Dvacet na hlavní trasu a sedm na zkrácenou. Na start jsem dorazil 15 minut před samotným startem, což nebylo moc komfortní. Potřeboval jsem si ještě nabalit jídlo do kapes a sebe nabalit proti dešti. Ufouknout trochu pláště (jel jsem vzhledem k mokru na 28-30 PSI) a hlavně podstoupit focení vítězů (sešli jsme se tam všichni tři) Zimních charitativních výzev pro Mikiho Raka, kde jsem v Gerlachingu a Zimní stovce nadoraz obsadil shodně 3. místo. Nakonec jsem sice všechno i sebe stihl dostat na start, ale nestihl jsem se rozcvičit a zkontrolovat jestli všechno funguje.

Přesně v 8.30 jsme si udělali společnou startovní fotku a vyrazili společně a zatím pomalu za zavádějícím kolem směr Mladeč. Hned po startu jsem zjistil, že mi nefunguje přepínání Garmina přes Di2 tlačítka na pákách. Stane se mi to tak 1x do roka a tak vím, že je třeba odpojit a připojit v nastavení senzory. Na tlačítkovém Garmin Edge 530 v rukavicích a při jízdě v balíku to bylo skoro nemožné. Musel jsem si hlídat okolní jezdce, abych nikam nenarazil a zároveň trefit správné tlačítka. Moje snažení na prvních kilometrech bylo neúspěšné a jediným výsledkem bylo, že jsem do úzké pasáže úvodu závodu, kde se část pod Čertovým mostem i tlačilo, najížděl z konce pole. Byla to klíčová chyba, která změnila charakter zbytku mého závodění na Zábřežském gravelu. Když jsem tedy opět nasedal na kolo, už přes minutu uhánělo čelo závodu směrem k hradu Bouzov. Během tlačení a čekání než prolezu pod Čertovým mostem jsem zprovoznil tlačítka a mohl si přepínat mezi mapou a dalšími okny v navigaci. Předjel jsem několik závodníků a vůbec jsem neměl přehled kolikátý jedu. Během pár chvil se kolem zformovala skupina asi 5 jezdců. Jela se docela pila, zejména do kopce. Pozdravil jsem se se Štefanem (pozdějším vítězem krátké), se kterým jsme probírali, že vůbec neví, co čekat. Říkal jsem mu, že ti vepředu už nezpomalí, ale že do cíle je to ještě daleko. Začalo trochu víc poprchat.

Tlačenka pod čertovým mostem. Všichni už jsou v …

Pomalu jsme se blížili k Bouzovu. Do kopce mi skupina vždycky trochu cukla, ale nechtěl jsem jít úplně do červených čísel. Přece jen nás čeká ještě dobrých 6 hodin jízdy. Tady není prostor dělat hrdinu. Na Bouzov jsme dorazili v sedmi lidech. Po zkušenostech s UB trackingem jsem si dopředu sundal rukavici, rychle vyfotil a naklikal záznam a na nic nečekal. Tím se mi podařilo odjet a vytvořit si náskok ve trojici s Pavlem a Lukášem. Cestou dolů jsme jednou zakufrovali ve špatné odbočce. Popravdě nešlo na navigaci moc vidět. Kapky se srážely na displeji a při sjezdu po štěrku se displej utřít nedá. Oba kluci pak najednou odbočili do kopce, odbočil jsem tedy taky. Pro jistotu jsem ale koukl do navigace a zjistil, že jde opět o kufr. Zavolal jsem na ně, ale v zápalu boje mě neslyšeli. Vrátil jsem se tedy zpátky na křižovatku a jel dál sám.

Sjeli jsme se až u Blažova. V údolí Věžnice, kde nás čekal rychlý sjezd po kamenité cestě se k nám přidal ještě Štefan a Lukáš Chmela, který jel na MTB. Celkem jsem koukal s jakou lehkostí na tom těžkém stroji šlape. Po rovině i do kopce nám byl dokonce schopný ujíždět. V Jeřmani začalo táhlé a dlouhé stoupání. Tam jsme se opět roztrhali. Kluci na můj vkus v této fázi závodu jeli moc vysoký výkon, tak jsem si vystoupil a šlapal si do kopce svoje watty. Před koncem stoupání nás zezadu dojeli ještě další tři závodníci a tak jsme jeli s malými odstupy asi v deseti lidech vstříc dalšímu FP. Do kopce jsem vždycky vlál na konci i s Davidem Jindrou. Z kopce jsme se pak vždy dokázali vrátit do skupiny. Na FP2 Větrník jsme dorazili ve skupině. Lukáš Šíma vyslyšel mé rady, že je třeba co nejméně stát, pořídil fotku a frčel dál. Za ním jsem vyrazil já a David. David zvolil pořádné pláště a tak z kopce jel jak urvaný. Snažil jsem se ho následovat. Kupodivu jsem se dokázal držet. Všude stříkala voda, na navigaci jsem měl jen hnědou kaluž. Za chvíli jsme dojeli Lukáše a začali se kroutit na krásných štěrkových cestách směrem k Zábřehu. Po chvíli nás dojel i zbytek skupiny, ale ve stoupání postupně odpadali. A tak jsme s Davidem zůstali sami. David toho na navigaci viděl víc než já. Navíc jel na pořádných pláštích, takže mě provedl všemi sjezdy. Vzájemné tempo nám vyhovovalo. Ani jeden jsme na začátku závodu nechtěli jet před hranu, což se teď ukázalo jako výhoda a oba jsme udržovali stálé tempo. Cesty to byly opravdu jako dělané pro gravel, teda kdyby nepršelo. Takto jsem si musel dávat velký pozor, abych nevjel do nějaké měkké stopy a nedostal typické cyklokrosové sáně. Ty jsem dostával docela často, ale nějak jsem je téměř vždy ukočíroval. Při jednom podobném manévru jsem ale dostal smyk ve smyku a to už jsem se na kole neudržel. Já jsem žuchl poměrně bezpečně na zem, ale kolo mi epicky spadlo ze svahu několik metrů dolů. Hned jsem za ním skočil. Vytáhl jsem kolo, rychle zkontroloval, zda je všechno v pořádku a kromě vyhnuté páky všechno fungovalo, jen jsem teď vezl trochu více bláta. Páku jsem narovnal a uháněl dál. David na mě počkal, aby zjistil, jestli jsem OK. A tak jsme se postupně prokličkovali až do Hoštejna do údolí moravské Sázavy.

Cestou jsme na krajnici mezitím potkali Adama Šánka a Libora Darebníka z čela závodu, kteří řešili defekty. S Davidem jsme jeli spolu až do Dolního Boušínova, kde se on rozhodl dát pauzu. Já jsem chtěl jet dál a být co nejdříve v cíli. Měl jsem mokré rukavice i nohy a to není nic s čím by mi přestávka pomohla. Pomalu jsem začínal cítit hlad, ale lepšilo se počasí a občerstvovačku jsem si slíbil až u FP3 – vyhlídky na věznici Mírov. Nebylo to daleko, ale do cesty se mi postavilo prudké stoupání a hlavně rozblácený úsek polní cesty. Tady jsem jel spíše stylem koloběžka a zakusil, jak chutná opravdový cyklokros. Určitě jsem tady ztratil i spoustu času, ale v tu chvíli už mě pořadí moc nezajímalo. Chtěl jsem si vychutnat přestávku a právě vyšlé slunce! U vyhlídky jsem tedy pomalu položil kolo, sundal si bundu, udělal záznam do trackingu a vychutnával si paprsky a tyčinky, které jsem si vezl. Zbývalo cca 40 km a navíc po rovině. Měl jsem radost z počasí i z toho, že už to nejspíš zvládnu dojet. Únava nějaká byla, ale na rozdíl od ukazatele Stamina, který už mě dávno odepsal (ukazoval že neujedu v tempu už více než 1 km) jsem cítil, že nějaké rezervy na dojetí ještě mám. Na vyhlídce jsem prohodil ještě pár slov s nějakým tatínkem a 3 klukama ohledně závodu a pomalu se začal balit.

Zábřežský gravel poskytoval ideální gravel terény – za sucha.

Náhle se z lesa vyřítila skupina pěti závodníků. To mě trochu překvapilo a zároveň trochu změnilo mé nahlížení na pořadí. Nechtěl jsem dát tolik míst lacino a vypadnout z první desítky. Bohužel jsem v tu chvíli netušil, že jedu třetí s pár minutami na čelo. Libor i David jen blikli fotku do trackingu a jeli dál. Já se musel ještě dobalit. Bundu jsem si složil do dresu a vyrazil několik minut za nimi. Další dva závodníci taky měli chuť pauzírovat, tak jsem vyrazil před nimi. A ten pátý tam ve skutečnosti ani nebyl! Myslel jsem, že tam je i Lukáš Šíma a ujel s Liborem a Davidem, ale ten ve skutečnosti bojoval následkem únavy s bílou mlhou před očima někde vzadu na trati. Takže jsem měl nějaký přelud. Přestávka mě stála dost času a Libora ani Davida jsem už ani na rovinách neviděl. Dost jsem si vyčítal, že jsem to tak podcenil (a v cíli ještě víc). Jelo se mi totiž moc dobře. Doplněná energie mi dala sílu šlapat po rovině v dobrém tempu. Zejména na povodňové hrázi Moravy mi to jelo neskutečně (jel jsem tam 35-40km/h). Snažil jsem se tedy udělat nějakého fóra na zbytek pole a třeba někde dostihnout někoho z čela. Defekty totiž číhaly za každým rohem.

Na moravských rovinách následoval ještě poslední FP – výhled na zámek Úsov a pak už jen průjezd Litovelským Pomoravím. Ten jsem si moc užil. Musel jsem sice dávat hodně pozor na měkčí části cest, ale jinak jsem jel docela tempo. Občas jsem zkontroloval záda, zda mě někdo nechce dojet, ale nikdo tam nebyl. Sám jsem si užil rozkvétající a budící se jarní přírodu. Ještě jsem jednou zakufroval u Chrámu přátelství a nakonec i znovu spadl. Tentokrát na rovině na rozblácené stezce. Byl jsem na sebe už trochu naštvaný, ale na pořadí to nic nezměnilo. Do Sobačova jsem dorazil po 7 hodinách a 49 minutách. K mému velkému překvapení mi Číža (hlavní pořadatel) zahlásil 5. místo. Myslel jsem, že jedu sotva o tu desítku. V tu chvíli mi došlo, že u Mírova jsem to dost prováhal. Libor totiž odtud stihl dojet až na čelo a společně s Mirkem Navrátilem vyhrát! To by sice nebyl můj případ, ale jet ve skupině po rovině a na větru by mi asi dost pomohlo. Kdybych tedy nepokonil start a tu přestávku, bylo 3. místo na hlavní trase hratelné. Ale to je hodně kdyby a já měl v cíli velikou radost, že jsem dokázal udržet dobré tempo téměř osm hodin a prohánět vlčáky s mnohem větším nájezdem. Navíc mě opět podržela technika. Přestože kolo dostávalo celodenní sprchu bláta a vody, kromě trocha vrzání a pár přeskočení řetězu jsem nemusel nic řešit. Udržely to i pláště, které si s náročnou trasou poradili bez duší i defektu a zároveň mi poskytovaly na nízkých tlacích poměrně dobrý komfort ve sjezdech.

Odvážím si i trochu poučení pro příští akce. Tzn. nepodcenit pozici po startu, přijet s větším časovým předstihem a všechno si zkontrolovat a připravit. A nepřepínat hlavu do turistického módu. Jezdit jen tak na kochačku můžu sám, ale tyhle akce je třeba využít ke zdravému a přátelskému „závodění“ s partou fajn cyklistů. Více si hlídat pořadí v průběhu apod. Osvědčilo se mi jídlo v podobě tyčinek a pití. Dokážu na tom jet osm hodin bez problémů.

S odstupem času musím ještě jednou vyzvednout trasu závodu. Byla opravdu skvělá pro gravely, kdyby tolik nepršelo byl by to ultimátní gravel zážitek. Ale i s deštěm byla atmosféra závodu, zejména díky dobře naladěným závodníkům výborná. Budu se tedy těšit na další gravelovou akci s Ultrabikers.eu snad i letos na podzim.

Fotoreportáž, výsledky, trasu a další akce Ultrabikers.eu naleznete na jejich webu.