Za jarní otvírák sezóny jsem si vybral silničně-gravelovou výzvu od ultrabikers.eu, kterou hlavní pořadatel Číža natrasoval kolem Olomouce po všech možných kočičích hlavách a panelkách. Pravá „jarní klasika“, jejíž součástí trasy bylo cca 15 úseků po kočičích hlavách, zpravidla při průjezdu hanáckými vesnicemi. Lahůdkou trasy byl nemilosrdný 3,5km úsek po kostkách mezi obcemi Bedihošť a Výšovice. Trasa měla 177 km při 1400 m stoupání.
Na takovou akci nebylo potřeba si nijak speciálně připravit kolo. Přesto jsem pár dní před akcí absolvoval bikefitting (kvůli problémech se sedlem) u Marcela v Brně. Absolvovat po fittingu zrovna závod je hodně blbá varianta, ale nedalo se jinak. Dilema jsem měl kolem obutí, ale nakonec to vyhrály mé oblíbené Continentaly GP 5000 TLR, 32 mm nafoukané na 3 bary. A taky jsem si na kolo dal hrazdu bez podložek.
Díky teplé zimě jsem v podstatě nepřestal přes zimu jezdit a měl jsem v této fázi roku najeto víc než kdykoli předtím, tudíž jsem věřil v nějaké dobré umístění. Hodně jsem taky řešit stravu v průběhu závodu, abych vydržel s energií po celou dobu závodu bez nějakých dlouhých zastávek na oběd. Využil jsem zajímavou aplikaci eatmyride.com, která dokáže dle očekávaného výkonu napočítat požadované množství sacharidů pro závod a dokonce je naplánovat v čase. To pak uložit do datového pole v navigaci, která vás upozorní, že je čas na tyčku, gel či pití. Důležité body (včetně pavé sektorů) jsem si naházel do navigace, abych byl vždycky vpředu 😀 Jo a taky jsem vezl kameru, takže si můžete část závodu užít se mnou onboard ve videích níže.
Ráno při příjezdu k rybníku Poděbrady u Olomouce bylo jasné, že bude fakt hezké počasí a na duben i nezvykle teplo. Proto si dávám krátký – krátký jen s nátělníkem. Plním nové bidony z dekáče (které fakt neprotékají) práškem ionťáku a vodou a do dresu cpu předpovídané množství gelů, tyček a želé. Pak rychle na prezenčku, kde se zapisuju a okukuju ostatní setupy. Borci a borkyně startovali na všem od aerosilniček po fatbiky. Tuhle uvolněnou atmosféru na závodech série Ultrabikers mám opravdu rád.
Na startu se nás sešlo 72 a proto bylo startováno ve třech vlnách. První startovali borci na dlouhé trati a tedy i já (druhá patřila krátké trati a třetí byli výletníci bez závodních ambicí). Start proběhl poklidně. Pro úvod závodu jsem nechal zaplou kameru. Uháněli jsme po rovinách cyklostezkách, kostkách a balík se překvapivě nikam nehnal (nebo to byl aspoň můj pocit). Oproti loňským Pálavským okreskám to bylo mnohem víc v klidu. Šrumec nastal vždycky jen při průjezdu centry některých obcí jako Mohelnice nebo Litovel. Tam jednak někteří jeli trošku jinudy než byla trasa a jednak byly na trase tradiční Čížovy záludnosti jako průchody, tunely a schody, kam se vešly kola jen za sebe, což trochu dělilo balík s způsobovalo mírnou nervozitu. Právě poměrně volné tempo mě trochu znervózňovalo a tak jsem se docela otáčel na čele a jednou i nechtěně odjel celému balíku do „úniku“. Teda než jsem si všiml, že se ke mně nikdo nepřipojil a nemá smysl se větrat na čele.
První větší zlom v závodě nastal na občerstvovačce v Sobáčově. Část závodníků ze 17ti členného čela závodu zastavila pro občerstvení. Já měl všechno potřebné sebou a tak jsem jel dál. Sice mi datové pole eatmyride přestalo fungovat, takže jsem se krmil sám dle uvážení, ale nic mi nechybělo. Ani odvaha jet dál v menší skupině. Hodně jsem se bál defektů, které poměrně třídily celé startovní pole, ale nic nenaznačovalo, že by moje úzké Continentaly měly s kostkami, štěrkem nebo panelkami problémy. Na čele nás teď jelo asi 8 a já si začínal věřit na TOP10. Na Olomoucku už vládlo letní počasí, když jsme dorazili k prvnímu krátkému stoupání po kostkách u Náměšti na Hané. I tady jsem čelo udržel, ale nohy mi začínaly tuhnout. Po sjezdu z Náměště jsem cítil, že nemám daleko k nějakým křečím a snažil se trochu míň střídat a více odpočívat, ale už se docela jelo. Naháněla nás stíhací skupina (těch co zastavovali na občerstvení) a čelo se opět spojilo k mému zklamání do většího balíku. Takto jsme přijeli až pod Velký Kosíř, kde začínalo první a poslední větší stoupání. I kvůli mé zbytečné aktivitě a snaze rozbít trochu balík nebo uhájit náskok čelní skupiny jsem přijel pod stoupání s tuhýma nohama. Jak se začalo dupat do kopce, cítil jsem, že nedokážu zvýšit tempo. Tepy nikam moc nestoupaly a přesto nešlo víc zabrat. A tak jsem postupně ze skupiny vypadl. Borci na čele začali závodit a pole se natrhalo na menší skupiny. Já zůstal sám a tak to zůstalo i po zbytek trasy. Při sjezdu z Kosíře jsem zachytil nějakého z borců a věřil ve spolupráci na dlouhých rovinách. Jenže ouha. Borec jel rovně (jel kratší trasu) a já musel odbočit směrem k Plumlovu. Jelikož jsem neviděl nikoho přede mnou ani za mnou, jel jsem nějaké udržovací tempo a kochal se zvlněnou Hanou. Překvapil mě právě Plumlov s přehradou i zámkem.
Následující kopcovitá pasáž, kde jsem měl poznámku v navigaci „útok“ pro případ, že bych měl ještě nějaké závodní ambice byl jen smutnou připomínkou, jak jsem zvrtal strategii. Ale znamenalo to, že do cíle už zbývá jen necelých 50 km po rovině a po větru. A tak jsem jel, co jsem mohl. Síly docela byly, ale motivace už jen kochací. I proto jsem si při průjezdu nejhorším úsekem po kostkách mezi Bedihoští a Výšovicemi vytáhl telefon a tuto technickou památku natočil. Kolo poskakovalo po kostkách dost, ale bylo třeba si to užít. Při příjezdu k Olomouci po nekonečných rovných cyklostezkách jsem před sebou spatřil dvě tečky na kolech. Konečně kořist! Zabral jsem a začal cyklisty pronásledovat. Nevěděl jsem vůbec jestli jde o závodníky, ale protože byli dva, bylo to docela pravděpodobné. Dohnal jsem je na začátku Olomouce. Byl to Mira Navrátil, který měl za úkol dokumentovat průběh závodu a remcat na d trasou 😀 a nějaký další jezdec. Já měl pořád v nohách docela sílu a tak jsem trochu přidal. Navíc nás navigace v centru Olomouce trochu rozdělila (jsem si jistý, že jsem jel správně já) a proplétal jsem se stezkami centra Olomouce k cíli. V závěru ještě čekalo překvapení v podobě necesty plné lidí a výletníků. Šlo asi o nějakou oblíbenou výletní pěšinu, která nebyla zpevněná a občas byla taky docela mokrá a rozježděná. I tu jsem přejel bez problémů a ještě stačil potkat Karla Andrleho z čelní skupiny, který si nesl přehazovačku v ruce a jel na kole „na koloběžku“. Neměl jsem mu jak pomoct a tak jsem mířil do cíle.
Do cíle jsem dorazil po šesti hodinách a dvou minutách poctivé cyklistiky. To stačilo na 12. místo, což nepopírám, bylo trochu za očekáváním. Ale konkurence byla fakt tvrdá doplněná o hodně silničářů z okolí Olomouce, kterým tyhle roviny sedí určitě víc (a hlavně mají líp natrénováno). Důležité ale bylo, že jsem byl spokojený s časem, kolem, sebou a hlavně krásnou trasou, která mě zavedla na místa, která jsem neznal a chtěl navštívit.
| Elapsed Time | Moving Time | Distance | Average Speed | Max Speed | Elevation Gain | Calories Burned |
|---|---|---|---|---|---|---|
|
06:02:32
hours
|
06:00:44
hours
|
177,81
km
|
29,57
km/h
|
65,52
km/h
|
1 288,00
meters
|
3 858
kcal
|
Do dalších závodů se musím trochu uklidnit s tempem a hodně šetřit v úvodu síly (i když naopak na Zábřežském gravelu mi takhle ujelo čelo zbytečně). No uvidí se. Když to i celkově srovnám se Zábřežským gravelem v roce 2023, tvrdý profil i terén mi seděly mnohem víc tam, než v podstatě silniční závod tady. Jsem nicméně zvědavý, co vymyslí Číža na příští jaro.
Fotoreportáž, výsledky, trasu a další akce Ultrabikers.eu naleznete na jejich webu.