Jaké to je přejet republiku za 3 dny? Race Across CZechia 2023

V roce 2023 jsem si jako hlavní vrchol sezóny zvolil silniční bikepackingový závod Race Across Czechia. Po loňské zkušenosti z terénu na West Carpatian Challenge jsem chtěl jet něco více jezdivého, kde nebudu muset tlačit, ale užívat si jízdu na kole a nástrahy, které bikepackingové akce přinášejí.

Jde o hlavní závod z rodiny Ultrabikers.eu jejichž akce jsou mi stále více sympatické. RACZ jsem dal přednost před loni odloženým Okolo republiky. Okolo republiky nemá danou přesnou trasu, ale jen průjezdní body, což skýtá svobodu vlastního trasování, ale přináší i jedno velké riziko. Abyste v takovémto typu závodu neztráceli čas, musíte trasovat často po silnicích 1. třídy a to je dnes o život. Proto OR nebo třeba Transcontinental Race vzdávám na vždy. Naproti tomu RACZ má trasu danou, pečlivě připravenou a dopředu projetou autorem trasy. Trasa vede v co nejmenším provozu po okresních cestách a vede na nejzajímavější místa naší republiky. A právě trasa byla pro mě velkým lákadlem, proč na RACZ jet.

Přípravy

Moje příprava se tradičně dělila na tu fyzickou, technickou a teoretickou.

Z hlediska fyzické přípravy jsem se snažil jezdit více pravidelně do práce na kole a sledovat tréninky doporučené hodinkami Garmin Forerunner. Garmin podle uložených akcí a stanovené hlavní akce sezóny předpřipraví volný tréninkový plán na každý den. Sleduje i celkové rozložení tréninku na nízko aerobní (vytrvalostní), vysoce aerobní (tempo) a anaerobní (silové). Od zimy se mi podařilo posunout zejména vytrvalostní charakteristiku téměř na maximální (Garmin mě předělal z charakteristiky Vrchař na Vytrvalec). Zkrátka jsem jezdil pomalu do práce i z práce a dalo to 1,5 hodiny tréninku denně. Bylo by fajn podstoupit více dlouhých jízd. Ale na to nemám moc času a tak jich bylo asi do deseti včetně jarních závodů právě od Ultrabikers.eu jejichž reporty najdete tady na webu. Takže žádná sláva, ale přesto jde o můj cyklisticky doposud nejaktivnější rok.

Technická příprava spočívala zejména z volby vhodného vybavení a přepnutí gravela Giant Revolt do silničního módu. Kolo dostalo 32 mm silniční pláště Continental GP5000 TL, které na silnici bez problému používám od podzimu bez defektu (jako bezduše) na jakémkoli bordelu! Na řídítka jsem dal hrazdu, která se mi osvědčila při dlouhých závodech na silnici na jaro. Jinak kolo zůstalo v původním osazení GRX 2×11 Di2, Praxis Zayante Gravel Carbon kliky 170 mm, převodníky 48×31 a kazeta 11-34. To by mělo v pohodě vystačit na všechna stoupání s bagáží, aniž bych si odvařil nohy. Také jsem začal využívat odlehčené brašny od Apidury. Právě kvůli dlouhým závodům jsem přešel z mazání voskem Squirt na olej Silca Synergetic. Velkou změnou byl přechod na tretry DMT KM4, které mě zbavily mravenčení malíčků. Největší změnou ale byl přechod na sedlo na míru Joyseat. Na sedlo jsem čekal asi o měsíc déle než bylo v plánu a proto jsem ho vytáhl jen na několik delších vyjížděk. Protože mi na první dobrou úplně nesedělo, začal jsem laborovat s nastavením posedu a tak jsem na závod odjížděl s trochu jinak nastaveným sedlem a posedem než jsem byl zvyklý. O tom, ale bude řeč dál. Kompletní kolo včetně nákladů (bez vody a jídla) vážilo asi 12 kg.

V rámci teoretické přípravy jsem si opět připravoval body do trasy v navigaci (studánky, přístřešky a obchody). Nově jezdím s Edge 840 s dotykovým ovládáním a pro navigaci je to klíčová změna k lepšímu. Aktualizoval jsem si taky vlastní OSM cyklomapu na nejaktuálnější mapový podklad. Co ale nový Edge nezvládl je nahrát celou trasu dlouhou 1100km včetně mapových bodů. Proto jsem musel využít rozdělené GPX soubory na 6 částí. Trochu škoda, ale nic, co by bylo klíčové. Pořadatelé nám v rámci přihlášení umožnili předem objednat na tři Restpointy na trase teplé jídlo a bagetu. Protože závod vedl běžnou civilizací, vzal jsem si sebou jen tyčinky a ionťák v tabletách.

Cestou na start

Ano. Aby se člověk mohl závodu zúčastnit bylo nutné se dostat na start. Pro nás z východu to znamenalo dost dopředu si rezervovat místo pro sebe a kolo a vlakem se dopravit do Chebu a následně do kempu Amerika u Františkových Lázní. Právě včasná rezervace jízdenky byla klíčová. Cesta vlakem byla bez obtíží a zpoždění. Cestou jsem se ještě věnoval doplňování bodů do Garmina. Během hodiny na přestup v Praze jsem stihl oběd a dokoupení drobností (špunty do uší a mycí gel). Rychlík do Chebu už se plnil koly a cestujícími. Potkali jsme se ve vlaku se Zbyňou a Michalem. A společně probírali vybavení i probíhající Tour de France. Po osmi hodinách cestování jsem vystoupil v Chebu, nasedl na kolo a pak jsme společně frčeli do kempu. V kempu Amerika už to žilo předzávodními procedurami, registrací atd. Ubytoval jsem se v chatce, přebalil si věci z batohu a šel na večeři. Večer už byla jen předzávodní rozprava a většina z nás se vydala co nejdříve do postele.

Ráno jsem posnídal špagety, které jsem si přivezl z domu. Dal jsem ještě pár minut přípravě kola a zejména škrtající brzdě. Ve se podařilo vyřešit a v 8.00 jsem byl s ostatními plně připravený odstartovat. Z kempu jsme jeli společně do Františkových lázní na kolonádu. Čekal jsem plné lázně lidí, ale nikdo tam v podstatě nebyl.

V 8.30 se nás (cca 80 závodníků z různých zemí Evropy) vydalo zdolat 1100 km RACZ 2023.

Den první – středa 5. 7. 2023 (376 km)

Hned po startu se celé startovní pole vydalo umírněným tempem ven z města. Jakmile jsme se dostali mimo silnice na cyklostezky, začalo se tempo stupňovat a závodní pole trhat. Snažil jsem se držet v první skupině i za cenu trochu vyššího tempa, než bych si představoval. To se mi dařilo až pod první delší stoupání. Zde jsem už zvolil své poklidné tempo a začal si dávat pozor na výkon. To vedlo k tomu, že mě začala většina závodníků předjíždět. Ale ze zkušeností už vím, že tady se závod nerozhoduje. Pořádné stoupání a kopcovitý profil začal až za Kyšperkem nad Ohří. Zároveň trasa vedla krásnou krajinou Slavkovského lesa. Začátek závodu jsem si docela užíval. Do Mariánských lázní jsem jel už sám. Občas někdo do kopce předjel mě, občas já někoho a tak pořád dokola. Mojí strategií bylo: „především nezastavovat!“ V Mariánkách nás čekal první FotoPoint. To byla místa, kde jsme mohli dobrovolně pořídit fotku a napsat krátkou zprávu do UB trackingu. To už jsem popisoval v reportech z jarních závodů. U zpívající fontány nás navíc čekala první neoficiální občerstvovačka. Využil jsem nutné zastavení ke kontrole počasí, protože mraky na obloze nevěstili suchý den. A opravdu. Do deseti minut začne pršet. Proto zrovna oblékám pláštěnku a návleky na tretry. Při stoupání z Mariánských lázní mi je sice trochu horko, ale za chvíli už začíná opravdu mírný déšť. Vytvořila se nám skupina asi pěti jezdců, ale všichni ostatní mokli. Tempo bylo takové cukavé a moc dobře se mi ve skupině nejelo. Skupina se úplně rozpadla někde za klášterem v Teplé. Průjezd areálem kláštera byl fajn zpestřením. Nějaký pán na nás volal, co to je za závod, ale na povídání jsme neměli čas, a tak nevím jestli nám chtěl nadávat nebo měl zájem se taky zúčastnit.

Začala jízda osamělého vlka. Pomalu jsem se blížil k Plzni. Počasí se umoudřilo a tak jsem sundal pláštěnku. Docela hojně jsem využíval hrazdu a vítr do zad a tak nebyl problém jet i kolem 40 km/h. Zatím mě netrápil ani hlad ani technika a tak jsem Plzní proletěl (včetně naklepávačky na kostkách na náměstí) až k areálu pivovaru, kde byl druhý FotoPoint. To už vzduchem bylo cítil blížící se bouřkovou frontu. Vítr byl pořádný a vypadalo to i na pořádný lijavec. Zastavil jsem pod mostem, že jako počkám, co bude dál. Pršelo. Oblékal jsem si pláštěnku, ale vítr mi ji málem uvál někam do plzeňských ulic. Moje přesvědčené čekání narušil až Zbyňa (známý z vlaku) s ještě jedním kolegou, kteří projeli okolo. Tak jedu taky. Za chvíli jsem jim byl v patách. Objeli jsme Bolevecký rybník a opustili Plzeň směrem k prvnímu RestPointu, kde čekalo teplé jídlo. Ani nevím kde, jsem oba ztratil. Následně mě zase dojeli v kopci a pak jsem jim opět někde ujel já. Zkrátka držet tempo někoho jiného mi nešlo. Dost cyklistů totiž dupe kopce na plný výkon a tomu já se snažím vyhýbat. Na zpestření trasy v podobě přívozu přes Berounku v Darové jsem dorazil sám. Byl to krásný zážitek s nádechem nostalgie a časů minulých. Ty dobře pamatoval i pan převozník, který tam prostě patřil. Z Darové už to docela utíkalo a za vysvítajícího odpoledního sluníčka jsem dojel na první RestPoint v Biskoupkách v restauraci Selský dvůr. Rychle sundat mokré tretry a návleky. Vysušit vložku v kraťasech ubrouskem a za chvilku už mi přinesli výpečky s knedlíkem a kofolu. Rychle jsem to snědl, dostal razítko do průvodky (zjistil že jsem průběžně 23.) a vyfasoval ještě objednanou bagetu (tu mám na večer). Na RP bylo možné si doplnit ionťák a vodu.

Obojí jsem provedl a vyrazil dál na Křivoklátsko. Bylo krásné slunné pozdní odpoledne. Všechno bylo suché nebo osychalo přichycené na kole. Jídlo obnovilo síly a jelo se dobře. Někde před Křivoklátem mi přišla sms od kamaráda, že závod sleduje a je někde u Berounky na chatě, tak že přijede pozdravit ke trase. Byla to velká mentální vzpruha, ale přesto mě začal profil trasy přivádět k zoufalství. Přestože to z mapy trasy ani profilu nevypadalo, jeli jsme stále do kopce a z kopce bez nároku na odpočinek. Navíc mě začalo trápit sedlo. Cítil jsem, že mi odumírají citlivé partie a navíc začíná pořádně tlačit. Takový pocit už dlouhá léta neznám. Při sjezdu ke Křivoklátu mi vypadává na výmolu spodní bidon. Navíc jsem ho přejel, ale naštěstí všechno ustál bez pádu. Bidon beru zpátky a jedu vstříc podvečeru. Někde v Křivoklátských lesích potkávám kamarády Hroba a Rejži. Prohodíme pár vět o tom jak to jde, jak se máme. Doplňuji vodu. Cestou jsem totiž sežral sušené maso, které bylo dost pikantní a to už tedy nikdy na závodě neudělám. Za 5 minut jedu dál. Čeká mě cesta do Berouna. Ale jedeme tam nějak oklikou a pořád nahoru a dolů. Začíná se mi to zajídat.

Každopádně do Berouna dorážím se zapadajícím sluncem a užívám si letní atmosféru kolem řeky. Nezastavuji a pokračuji skrz Beroun na Karlštejn. Cítím, že za chvíli budu potřebovat na chvilku sesednout. V osadě Liština, kde nic není, zastavuji a nacházím bezprizorní lavičku. Zastávku chci udělat co nejvíce efektivní a tak rychle oblékám návleky na kolena i ruce, reflexní šle i vestu proti větru. Začíná se docela chladit. Přece jen na chvíli usedám na lavičce. Sedět na něčem jiném než sedlo kola je po celém dni velmi úlevné. A tak si jen tak chvilku sedím a jím. Jako vždy přichází vyrušení z letargie, když kolem proletí několik závodníků. Tak se sbírám, zapínám světla a vyrážím vstříc noci a Karlštejnu. Cestou míjím lom Velká Amerika, ale ani o tom v tu chvíli nevím. Dokonce i Karlštejn poznávám jen podle nápisu v mapě, protože samotný hrad v noci není osvětlený. Dělám fotku tmy na FotoPointu Karlštejn a míjím nějaké osvětlené cyklisty na krajnici. Nedá se moc sledovat o koho jde. Jedu dál.

Teplota stále klesá asi pod 10°, tak se rozhodnu na sebe navléct všechno, co mám. Jedno suché termotričko si nechávám na spaní. V Řevnicích si rozbaluji bagetu a začínám stoupat do táhlého a nekonečného stoupání. Nevím, odkud se vzal můj pocit, že kolem Prahy je jenom rovina. Teď vzal za své. Sjezd z Řevničáku byl mrazivý. Velmi smolně jsem minul nonstop dálniční benzinku, kde bych se mohl ohřát a najíst (proč sakra nebyla v mém itineráři?). Tak jedu dál a předjíždím tak nejednoho závodníka odpočívajícího na benzince. Vyrážím nocí dál středočeským venkovem plným rozbitých silnic a poměrně prudkých stoupání k hrázi VD Slapy. Díky itineráři, ale vždy spolehlivě najdu zdroj vody, jako pítko s pitnou vodou v jakési vesnici. Cestou jsem našel krásnou zastávku, která stála za spací pokus. Měla dokonce vnitřní osvětlení na fotobuňku. Usedám ke spánku, ale nedaří se. Opakuju tedy chybu z loňského závodu WCC a zkouším spát, když ještě nemelu z posledního. Po projetí asi čtyř závodníků se tedy opět balím a jedu nocí dál. Za odměnu mohu nasát atmosféru nočního přejezdu hráze přes Slapy. Nic netušící, co mě čeká teď, dodrkotám po rozbitých cestičkách do Žampachu. Kdo to tady zná, už ví, co přijde. Z mrazivého údolí Sázavy začínáme nejprve stoupat a následně až lézt až 20% stoupáním pod viaduktem, které jakoby nikde nekončilo. Mentálně bojuju o čest, že to prostě vylámu na kole bez sesednutí. A podařilo se. Stoupání mě natolik unavilo, že cestou už mrkám po nějakém noclehu. V Jílovém u Prahy nacházím opět jednu krásnou zastávku. Bohužel je obsazená. Ze dveří ovšem netrčí cyklistické tretry, ale obyčejné papuče. Obyvatel zastávky by tedy nemusel mít pochopení pro nočního cyklospáče a tak hledání pokračuje. Nacházím až osamělou zastávku u Skalska. Je úzká a tvrdá, ale poskytuje mi asi na 1,5 hodiny prostor k odpočinku.

Den druhý – čtvrtek 6. 7. 2023 (354 km)

Když se budím, projíždí kolem pár závodníků a přejeme si krásné ráno. Všechno balím a vyrážím vstříc Konopišti. V Týnci nad Sázavou vzpomínám na dovolenou na vodě před pár lety. Ráno je Konopiště ještě prázdné. Zastavuji abych udělal fotku na FotoPointu (na kterou jsem nakonec zapomněl), přenastavuji sedlo s nadějí, že to uleví mému pozadí (více klopím dopředu) a vyrážím do Benešova lovit zásoby jídla.

Je pátek, ale státní svátek. V Benešově pusto a prázdno. V centru nalézám asijskou večerku (bez nich bychom tento závod nikdo nedokončili). Před obchodem potkávám Markétu. Dá mi dopít svoji magnézku a sdělí, že pečivo nemají. A já bych si zrovna tak dal něco slaného. Kupuji si takovou tu hnusnou trvanlivou buchtu, banány a cosi kdesi. Vyrážím dál a vida – za rohem je další obchůdek. Nedá mi to a zastavuji na obhlídku. Nalézám svatý grál se slaným pečivem a kupuji tak velké zásoby, že se mi nikam nevejdou. A tak je pojídám cestou. Vyjíždím z Benešova a najednou to přijde. Mám prázdný pytlík s pečivem. Taková škoda. Otáčím se hledat ztracené pečivo na silnici. Nalézám dva kusy, které pro jistotu hned sním a jedu dál do Českého Šternberka. Podél Sázavy je krásně a ani rozbitý úsek mi radost z dobré snídaně nepokazí. Jízda kolem řeky napovídá, že bude třeba opět krutě nastoupat. A toto pravidlo platí i tady. Lámu kopec do Čeřenic a zbavený sil šlapu do Sázavy. Projíždíme kolem Sázavského kláštera a dál do Talmberka a Úžic, které proslavila PC hra Kingdom Come. Někde tady se opět potkáváme s Markétou, která jede jak z praku a tak si na následujících rovinách pomáháme v tahání tempa. Teda já spíš vlaju za ní. Při jednom střídání ale zjišťuji, že za mnou není. Do Kutné Hory tedy přijíždím sám. Město je to krásné s krásnou historickou dlažbou (tu si pamatuji moc dobře). Katedrála Sv. Barbory je dalším FotoPointem a tak si udělám obrázek a jedu navštívit místní BILLU. Obědové menu se skládá z 1l pomerančového džusu, jedné bagety, ovoce a nějakých dalších dobrot. Z Kutné Hory jedu poměrně nudnou krajinou do Čáslavi pro cyklotrase č. 1. To mě zaujalo, jinak tu nic k vidění nebylo. V Čáslavi byla zajímavá vsuvka s objezdem rybníka a průjezdem historického centra. To už se ale blížíme do Železných hor. Před Ronovem trasa zajíždí k zámku Žleby. V Třemošnici začíná dlouhé a žhavé stoupání do Počátků a následně nad Seč. U přehrady se nechám zlákat studenou vodou. Vyzouvám tretry a vlezu po pás do chladné vody. Vůbec se mi nechce ven. Zájemcům z řad rekreantů na okolních dekách líčím, co to jedu za závod. Ale je čas razit dál. Je pořádné horko a tak nucená objížďka uzávěrky silnice, která nám prodlužuje trasu po rozbité cestě z kopce do kopce není vůbec žádoucí. Ale Hlinsko a s ním další RestPoint se blíží a to dává i za žhavého odpoledne síly do nohou. Projíždíme krásnou krajinou Železných hor a do Svobodných Hamrů za Trhovou Kamenicí dojíždím kolem třetí odpolední. Tady nás čeká teplý oběd (halušky), kofola a nějaké drobné dobroty na cestu. Doplňuji ionťák i vodu a dávám si chvilku oraz. Během přestávky neváhám a sahám po oleji na řetěz. Šlo o nějaký hustý mazut, který mi během kilometru zčernal a zalepil celé řadící ústrojí (příště bez Silca Synergetic nepojedu). Za zmínku stojí i samotné umístění restpointu v krásné historické hospůdce ve Starých Hamrech. Zážitek je tu interiér i obsluha. Opravdu krásné místo.

Ale je třeba jet dál. Po hodince odpočinku na RestPointu se vydávám zdolávat Žďárské vrchy. Začalo to krásně příjezdem v podvečerním slunci do Žďáru a pěším stoupáním na Zelenou horu. Kostel i jeho areál byl sice uzavřený, ale i z lavičky před kostelem byl krásný výhled na město i okolí. FotoPoint jsem využil i jako technickou zastávku, kdy jsem se připravil na noční jízdu. Ze Žďáru jsme pokračovali přes Nové Město na Moravě kolem sportovního areálu, kde se konají světové akce horských kol a běžeckého lyžování. To už začalo zapadat slunce. Profil byl opět nekompromisní. Táhlá dlouhá stoupání střídaly rychlé a studené sjezdy. Někdy po opuštěných silnicích někdy po lesních úzkých cestách. Dával jsem si velký pozor na výskyt zvěře a tak jsem vždy při sjezdu přepínal světlo Lezyne 1300 na plný výkon. To mi poskytlo výborný světelný komfort a pocit bezpečí. Při takové noční jízdě je člověk vždycky rád, když jeho cesta vede občas civilizací, kde je světlo z pouličních lamp. Jedním z velkých překvapení pak bylo vypnuté veřejné osvětlení ve většině vesnic Vysočiny. Nikde jinde jsem se s tím za celý závod v takové míře nesetkal. Na druhou stranu je to tady na Vysočině ideální cyklistická krajina protkaná sítí cest a cestiček bez provozu a lemována alejemi a lesy.

Mírnou krizi jsem si začal vybírat za Dalečínem. Zde začínalo stoupání kolem přehradní nádrže Vír. Jednak už jsem nemohl usedět na zadku. Ani střídání různých úhlů a poloh mě nezbavilo otlačení. Proto jsem stoupání začal jezdit více ve stoje, než jsem zvyklý. Na to pro změnu zareagovalo levé koleno, které začalo bolet. Proto jsem ho začal odlehčovat a zabírat zejména na pravou nohu. K mému překvapení to během jednoho stoupání pomohlo a bolest kolene přešla. Co však bylo ještě horší byla vybíjející se baterie řazení. Měla by vydržet cca 2000 km a před závodem jsem ji plně nabil. Jenže profil trati, nízké teploty, zapnutí synchronního režimu a připojení přes bluetooth k cyklopočítači jí ujedli teď za půlkou trasy asi polovinu celé kapacity. Proto jsem přešel na úsporný režim a řazení přepnul na plně manuální, abych si baterii pošetřil, protože nabíječku jsem samozřejmě nevezl (taková zbytečná zátěž).

Stoupání bylo dlouhé, ale znamenalo, že budeme zase sjíždět. Sjezd k Víru byl zábavný a hlavně jsem to tady trochu znal. Přejel jsem hráz a sjel až do vesnice. Z údolí jsme opět stoupali do Bystřice nad Pernštejnem. Jenže cestou údolím Svratky mi přes nos přeletěla podivná vůně (asi marihuany) a cestu zahalil hustý mrak. Vlevo pod cestou se ozýval vzrušený křik a blikala nejrůznější světélka. Říkám si asi kemp. Jenže o pár stovek metrů dál celou scénu doplnily podivně vyhlížející stany i lidé a zejména mimozemská hudba. Říkám si: „je to tady – halucinace“. Takové stavy mívají ultracyklisté během úplného vyčerpání a následkem spánkové deprivace běžně. Ale já jsem unavený nebyl. Pomalu jsem stoupal nad tou scénou dál a poslouchal dunivé melodie nějaké transcendentální hudby. Měl jsem trochu obavy, abych nebyl obětován nějakému kultu, ale za chvíli už jsem byl z údolí pryč a celý ten odér zbyl jen jako noční vzpomínka. (pozn.: googlením po závodě jsem zjistil, že jde o festival Mistři loutek, což mi k zážitku moc nesedělo, ale když si dáte vyhledat anglický překlad Master of Puppets, pochopíte o jakou událost šlo).

Do Bystřice nad Pernštejnem jsem dorazil už za hluboké noci. Za jízdy jsem do sebe nasoukal bagetu z RestPointu a promotal se městem i přes záludnou pasáž, kudy byla trasa vedena. Následující úsek už jsem jel v takových nočních mdlobách, odkud si pamatuji zejména neustálé stoupání od Svratky do kopce a zase zpátky. Z průvanu jsem měl obě oči červené jako králík a navíc mi z nich začalo téct. Proto jsem se je snažil moc nepoužívat. Navíc jsem prudkým svícením ze sjezdů vyčerpal baterku ve svém světle, které přeplo do cestovního režimu. Takže jsem na cestu viděl, ale nijak oslnivě. Z těch stoupání si pamatuji zejména průjezd vesnicí Chlébské, kde jsem musel na jízdu rezignovat a kolo tím sklonem prostě vytlačit. Chtěl jsem spát v nejbližším městě s lékárnou, abych si hned ráno mohl pořídit kapky do očí a tak jsem mířil do Olešnice. Cestou jsem ještě projel přes areál hradu Pernštejna. Ten byl také v úplné tmě a tak fotka z FotoPointu byla prostě fotka tmy. Ve Svařci jsem vzpomínal na svá studentská léta, kdy jsme zde byli na exkurzi v úpravně vody pro Brno. Pak už stálo v cestě jen stoupání Bolešín. To bylo opět pro fajnšmekry. Sice jsem nemusel slézt z kola ale musel jsem rozbitou betonovou panelovou cestu křižovat jako had. Tak a Olešnice je před námi. Ale co to? Lhota u Olešnice a další dlouhé stoupání. Měl jsem pocit, že jedu někam na Sněžku a ne tady kdesi do Olešnice u Brna. Ale všechno se zvládlo a já si dokonce zvládl sehnat u dobrých lidí spaní v normální posteli. Usnul jsem hned, ani si to moc nepamatuji. Vzbudil jsem se v 6.00 kvůli potřebě, ale tělo vědělo, že tady může do postele a nakonec jsem pospal do 9:00.

Den třetí – pátek 7. 7. 2023 (226 km)

Z místa noclehu jsem vyjel v cca 9:30. Kapky do očí zafungovaly na první dobrou. Co jsem bohužel zanedbal je dobití powerbank a telefonu. Před usnutím jsem na to už neměl sílu a po probuzení bylo pozdě. Musel jsem věřit, že mi všechny nezbytné nabíjecí stroje vydrží. Z Olešnice to docela jelo a také začalo slušně smažit slunce. V Letovicích už mi bylo pořádně horko. Rychle se promotat městem včetně záludností trasy v podobě krytých schodů ke kostelu sv. Prokopa a hurá na Drahanskou vrchovinu. Z tohoto úseku cesty mi toho moc neutkvělo kromě názvu jedné vesnice ÚsoBrno. To mi přišlo vtipné a myslel jsem si, že jsem už někde u Brna. Charakter trasy byl stále nahoru a dolů. Přišla mi taky nejedna povzbudivá smska od Hroba, která vždycky dodala mentálních sil. Jedná se o tzv. povolený doping. Ochlazení přišlo až v krasu. Průjezd Pustým žlebem byl osvěžující. Sice v něm bylo spousta turistů a cyklistů, ale nic, co by bylo nepříjemné. Hlavně se blížil další RestPoint na Macoše, což mi dodalo sílu to tam vystoupat. Na Macoše bylo národa, ale mě zajímala hlavně naše občerstvovačka. Dal jsem si bezinkovou limonádu a boloňské špagety. Pak nějaké erární dobroty, doplnil vodu, ionťák, vyfasoval bagetu a chvilku odpočinul. Závodník co přijel hned po mně, se rozhodl vzdát. Pořadí tady už nikdo moc neřešil. Spíše byla třeba vůle jet dál. Do průkazky dostávám razítko jako 19. a pokračuji dál. Bolest pozadí je sice nesnesitelná, ale věřím, že zítra odpoledne už budu v cíli. Zbývá překonat Vyškov, Chřiby a už jsem skoro doma.

Do Vyškova to jede, protože správně fouká a navíc je to z kopce. Ve Vyškově mrkám kolem sebe, jestli nebude někde otevřený obchod u cesty, abych měl nějakou jídelní rezervu, ale nic nenalézám a tak ani nezastavuji. Úsek mezi Vyškovem a Morkovicemi byl ubíjející a vybíjející. Baterie v přehazovačce stále klesala a začínalo být jasné, že do cíle to bude o nervy. Přestávám proto řadit, jak bych chtěl, ale řadím jen v nejnutnějším případě. Je to sice náročné, ale zase mi to zaměstnává hlavu, abych nemusel myslet, jak mě všechno bolí. Dochází mi taky baterka v mobilu. Pomalu začínám přemýšlet, kde by mi zítra nebo dnes zvládli přehazovačku nabít. Za Koválovicemi se dostáváme na cyklostezku po opuštěné železniční trati. Jedu územím, které znám díky práci. V Morkovicích by měl být podle mé navigace i dnes otevřený obchod. Toho musím využít. A opravdu. Na náměstí je otevřená, jak jinak, vietnamská večerka. Na lavičkách okolo se pohybuje podezřelá znuděná mládež. Morkovice a okolí jsou pro mě takové vnitřní sudety. Vcházím do večerky, která je doslova vykradená. Pán neumí česky a tak mi nedokáže ani nabít telefon nebo powerbanku. Zjistil jsem, že mám obě už prázdné, protože jsem zbytečně nabíjel zadní světlo. Začínám být v koncích. Nemám energii ani jídlo. Kupuju si aspoň džus. Před obchodem si na chvíli sedám na zem. A v tom si všímám, že většina místních vstupuje do večerky vedlejšími dveřmi. Jdu to tedy omrknout též. A vida! Úplně jiný vietnamský svět. Regály plné všeho možného, včetně čerstvých baget. Pán mi ochotně dává do nabíječky powerbanku. Doplňuji zásoby a dávám si večeři. Za 15 minut vyjíždím dál, powerbanka se nenabila skoro vůbec, ale navigace se z prázdné powerbanky dokázala nasosat na 90%. O tu už nemusím mít strach. Horší co mobil a hlavně přehazovačka. Teplým podvečerem pokračuji na Kyjovsko. Tady už terén trochu znám a vím, co mě čeká, mám zásoby. To bude dobré.

Stále šetřím přehazovačku a snažím se nepřehazovat. V Nesovicích křižuji silnici E50 a vydávám se přes Snovídky do mně neznámé části Chřibů. Je už večer a tma, a tedy i zima. Ale stoupání na chřibský hřeben vede masou teplého vzduchu. Jen občas ho protne studený závan. To střídání teplot není moc komfortní, ale zůstávám raději přioblečený. Ve tmě pak následuje sjezd po úzké lesní silnici. Proto dávám opět pozor na zvěř. Následuje opětovný výjezd nahoru kolem parkoviště u Cimburku a sjezd dolů do Vřesovic. Tady už můžu prohlásit, že jsem doma a cesty znám. Myšlenky na spaní mám naplánované do přístřešku u Boršic. A tak se i stane. Přístřešek je prostorný, ale stůl, kde jsem chtěl spát je politý něčím lepivým. Zůstávám tedy skrčený na lavičce. Pro jistotu vypínám všechna elektrická zařízení, ať jim ušetřím kapacitu. Přehazovačka hlásí posledních 15%. Já hlásím ještě 10%, které dobíjím krátkým spánkem.

Den čtvrtý – sobota 8. 7. 2023 (155 km)

Přestože jsme na jižní Moravě, budí mě chlad. Teplota klesá pod 10°. Vím, že nemá smysl na nic čekat, tak balím. Je těsně před úsvitem. Závod dávno už nevedu proti jiným závodníkům, ale sám se sebou. Dávám si nějaké zásoby jako snídani a vydávám se přes Velehrad stoupat na Bunč. Vím, že to bude dlouhé a táhlé stoupání, navíc, když si nemůžu řadit, podle potřeby. Tím, že jde o první ranní kopec, tak to ani nebolí. Co bolí, je pozadí. Na Bunč se škrabu, když je ještě zavřeno a tak pokračuji dál a sjíždím na Kroměříž. Sjezd je takový nepravidelný a když přeřadím na menší převodník, už nejde přehodit na větší. Přehazovačka začala šetřit. Hledal jsem v manuálu na internetu kolik života přehazování vzadu mi zbývá, ale nic relevantního jsem nenašel a proto tuším, že každé další přehození může být poslední. Potřebuji si nechat možnost odřadit na nejlehčí převody na cílový kopec na Kohútce, který je údajně smrtící. A tak mě čeká celodenní plahočení na nejlehčí převody. A to konečně závod vede trochu po rovinách. V Kroměříži zajíždím do Kauflandu pro snídani a zásoby na zbytek jízdy. Hledám, kde by mohl být v sobotu otevřený nějaký kvalitnější cykloobchod-servis, kde by mohli mít Di2 nabíječku. Nic nenalézám a navíc je pořád docela brzo ráno. Nechávám to na Otrokovice a Zlín. Ploužím se podél Moravy do Otrokovic. Tady by se jelo. Vybíjí se mi už i telefon a žije z posledních 5%. Když ho nepotřebuju, tak ho vypínám. Všechny servisy v Otrokovicích otevírají až po 9. hodině, to by znamenalo hodinu čekat. Jedu dál. Přesně kolem 9. míjím Decathlon. Zajet tam by byla zajížďka a kdoví jestli by to tam měli. Jedu po cyklostezce podél Dřevnice a míjí mě silniční cyklista na švihu. Prohodíme pár slov o závodě a ptám se na nějaký obchod, kde by mi mohli pomoct. Dostávám doporučení. Ve Zlíně máme za úkol lámat stoupání mezi baťovskými domky. Sjíždím k budově 21. a doptávám se místních, kde bych našel stadion a zmíněný obchod. Vyrážím tam s nadějí. Sobota – zavřeno. Zapínám naposled mobil, abych pořídil foto z posledního FotoPointu a jen zkontroluji, že ve Zlíně není žádný obchod v sobotu otevřený. A když, tak dost z trasy. Mobil se už vybil, vypíná se a já jsem se rozhodl, že to už nějak dojedu. Kopce šlapu na těžší převody než jsem zvyklý a ve stoje, ale nijak mi to sil neubírá. Po rovině je to horší. Vyšlapu to tak na 20 km/h a víc už to smysl nedává. Tak si jedu toto šnečí tempo a těším se na každý kopec, který mě potká, abych měl trochu pocit, že jedu. Přehoupnu se přes Kostelec do Kašavy a Držkové, kde vím, že má náš oddíl zrovna tábor. Čeká na mě psychická podpora a trocha vody do cíle. Stoupám z Držkové k rozhledně Maruška.

Teď už to bude jen z kopce až pod Kohútku. Mám pořád docela sil, ale taky hroznou chuť na zmrzlinu. Ta nikde není. Ploužení podél Bečvy ve 20 km/h mi moc na morálce nepřidá. Ve Vsetíně nemíjím žádný stánek se zmrzlinou, tak snad u Bečvy. Jedu po známé cyklostezce Bečva, kolem jede spousta cyklistů. Ale i babičky jedou rychleji než já a to nemusí mít ani elektrokolo. Většina ho ale má a jede si těch 25 za hodinu. Já to víc než na 20 s tímto převodem nedám. Na druhou stranu vím, že si budu moci na Kohútce podřadit na nejlehčí převod a do cíle se dostanu. Cesta po cyklostezce Bečva je ale zatím moje největší krize. Nemám už z čeho točit nohama, je děsné vedro. A hlavně nikde kolem není žádný stánek s občerstvením, opravdu nikde. Tisíce cyklistů a nemají si kde vypít svoje pivko. To mi přijde až neuvěřitelné. Nepohrdám tedy studánkou u trasy a zalévám se celý vodou zevnitř i vně. Když konečně míjí ukazatel na Kohútku, je to jako vysvobození. Konečně kopec. Navíc je zde i ukazatel k nějakému občerstvení. Podařilo se mi z powerbanky dát mobilu ještě nějakých pár procent života a zjišťuji, že mě celý den stíhá Markéta, nejrychlejší žena závodu. Abych měl z čeho šlapat, dávám si pod kopcem ještě kofolu a ledňák. Posledních 5 km do cíle. Vím, že je to hrubé stoupání, ale to mi nevadí. Jedu v euforii a s radostí rozmotávám tamní serpentýny. Na zemi je několik vzkazů od pořadatelů, což zvedá náladu. Když přijíždím k parkovišti na Kohútce, uslyším z vrcholu, kde je hospůdka i cíl RACZ: „táta!“. Posledních 100m kopce se mnou běží můj tříletý syn Jáchym a já jsem na měkko. V cíli po 3 dnech, 7 hodinách a 5 minutách. Přichází gratulace od Číži, cílová fotka, medaile a kytička z papíru od Jáchyma, pusa od ženy a dcery. Objednáváme si oběd, já jdu ještě do sprchy. Závod dojíždím na 17. místě, docela zničený, ale s dobrým pocitem. Markéta jako nejlepší z žen přijíždí 15 minut po mně tak jí ještě pořádně zatleskáme. Je hotovo.

Resumé

RACZ 2023 byl zatím fyzicky nejtěžší výzvou. Nabral jsem také spoustu zkušeností a poučení do dalších podobných šíleností. Musím smeknout před pořadateli za skvělou a krásnou trasu, fungování CP i podporu. Závod jsem si užil více než loňské WCC. Když mi pak Číža sdělil, že příští rok bude gravelový, hned mi bylo jasné že na RACZ nejsem naposled.

Co se osvědčilo:

• pláště Continental 5000 TL 32 mm – přes 5000 km bez defektů a jedou dál
• Giant Revolt je prostě skvělé univerzální kolo
• batůžky na kolo od Apidury
• tretry DMT KM4 – jen bych potřeboval na takovou dálku o číslo větší, protože nožky natékají

Co bych udělal jinak:

• jiné sedlo! – bohužel Joyseat nenaplnil očekávání a jelikož jsem kvůli němu měnil i trochu posed, stal se mým největším limitem na trati (mrtvení, karpály,…). Už je zpátky u Posedla a jejich podpora nabídla nový typ sedla, který zkusím otestovat na jaro 2024
• přilba POC Octal MIPS má prostě plastový vnitřek (MIPS) ve kterém se dost potí hlava, chce to jinou
• pravidelné doplňování energie místo žraní velkých jídel a baget na CPčkách (už mám plán)
• příště prostě nebudu chodit spát, dokud fakt nebudu padat z kola a možná si vemu nějaký lehký spacáček, pokud nebude předpověď tropických nocí
• povezu si kapátko vlastního maziva
• povezu si nabíječku na Di2
• pravidelně dobíjet powerbanku, když to bude možné
• vezmu si vlastní kamerku, protože fotek z trati moc nemám a že bylo na trati co fotit i točit

Takže vzhůru na plánování RACZ 2024! Pojedete taky?

Follow me on